Přestože jsme sledovali zprávy, byli jsme v obraze a spolužáci se nám vraceli z Číny, my nemohli jsme stále uvěřit, že by i naše škola mohla být reálně zavřená. „Vždyť je v Česku jen pár nakažených, to je v klidu.“ – říkalo mi stousta spolužáků.

Ještě aby ne. (Teď zpětně už můžu říct „v tu zlomovou“, takže) V tu zlomovou dobu jsme měli letět s celou třídou do Izraele, takže nikdo, vážně ani naše profesorka, nechtěl skoro ani pomyslet, že nás tohle může omezit. Pak to ale najednou šlo tak moc rychle, že člověk pomalu nestíhal ty novinky, které se doslova valily ze všech stran, vůbec vstřebávat.

Jistou formou se teď situace uklidňuje, snad možná proto, že jsme oba dva zavřený na naší chaloupce, kde člověka skoro nepotkáme, nebo že celý den prosedíme na slunné zahradě, každopádně svět se nám krásně uklidnil, až na jedno jediné – naše domácí úkoly.

Ve škole fungujeme hlavně na platformě Google Classroom, která se v posledních dnech stala vážně horkou linkou připomínající e-noviny. Každou chvíli přichází nové upozornění, nové úkoly a nová zadání. Výuka je teda čistě formou těžkého samostudia, které je zatíženo ještě tou příšerně otravnou skutečností, že člověk je u sebe doma a tedy má na dosah okolo sebe všechnu možnou práci, jen ne tu, kterou má zadanou ve svém „klazrumu“. Pokud toho ale člověk dokáže dobře využít, pracuje si například na své oblíbené zahrádce a poslouchá ptáky (a sousedovu sekačku), kteří mu krásně zpívají do rytmu. Nojo, to když Adam Vojtěch podepisoval ten náš zákaz a myslel tak na naše nejcenější zdraví, určitě ho nenapadlo, že v následujících týdnech / měsících (?) bude zkoušet hlavně naší morálku.

Ale to jsem až moc odskočil… Nedávno jsem slyšel v rádiu, pravděpodobně nějaký vyšší úředník z MŠMT, jak se jim tyto data o našem samostudiu budou hodit. Já vám ty data dám rovnou teď, je to totiž hrozně jednoduchý. Asi nějak takhle:

Šprti:

Tihle odevzdávali vždycky všechno předem, takže teď to budou odevzdávat ještě dřív, protože přece mají celý den volno a musí mít všechno hnedka hotový. Žádná výuka je teď už neotravuje při psaní svých úkolů, tkaže jim situace převelice vyhovuje. Profesorům to pak všechno co nejrychleji pošlou a jen se chlubí nám všem ostatním, „že už to mají hotový“. Tse.

Všichni ostatní:

No tak tihle, ti to budou dělat všechno stejně. Stejně jako kdykoli jindy budou odevzdávat svoje práce těsně před dead-linem, protože moc dobře ví, že dead-line je ten nejlepší zdroj inspirace. Jediná změna může být, že někteří objeví (úměrně s větším počtem prací) ještě hlubší nekonečno poslední hodinky před odevzdáním, což jim ale může přinést dost klidu do jejich budoucího života. Takže skoro žádná změna.

Povaleči:

Těm už nic nepomůže. Ti už stejně zůstanou furt stejní. Stejně odevzdají všechno pozdě, stejně všechno opíšou od kámošů (kteří jim to teď můžou velmi snadno všechno poslat) a stejně jim to bude stále všechno úplně jedno.

Každopádně, to hlavní, proč tohle celé píšu, je vám ukázat, jak může vypadat vrchol takové interaktivní výuky. Přibližně nějak takhle:

Celkově to není vůbec špatné. Člověk sice zvládne probrat míň, většinou je v okolí slyšet šum z některého z mikrofonů, nic si z toho nedokáže přečíst a nejraději by ztlumil všechny svoje další spolužáky, ale jako odplata může ležet v posteli, sedět u stolu, houpat se v síti nebo se třeba koupat ve vaně, vlastně i hýbat se může – jít na procházku / zaběhat si a u toho stále poslouchat, vnímat a učit se!

Co na závěr? Mně tenhle styl začíná dost vyhovovat a už teď se bojím, že návrat do školy, například z napuštěné („výukové“) horké vany, mi prožene pořádný mráz po zádech.

Všechno bude!