„S největší pravděpodobností bude od dnešního večera platit karanténa pro celé Česko.“

Touhle informací nás zaskočila Minuta ve chvíli, kdy už jsme byli rozhodnuti vydat se následjícího rána do centra Prahy a objektivem zachytit její vyprahlost. Přesně tak jsme taky chtěli začít náš blog – zaznamenáváním, jak si žijeme my náctiletí v těchto bizarních, skoro záškoláckých časech.

Zarytě pražskou duši nepotěšíme, když se veřejně přiznáme, že jsme prchli tam, kde živáčka potkáte jen s trakařem, kde je bezlaktózová mozzarella utopií a kde vaši polohu ani Find My Friends nezaznamená. Tak krásné vyhnanství. Naše milovaná chalupa!

Dny tu trávíme následovně: Cesty na nákup si prodlužujeme ideální cyklistickou trasou, slunečnými rány se pročítáme na říčce v oprýskané kanoy a věci do školy děláme z pohodlí pruhované hamaky, kde nám chemické vzorce zakrývá stín jabloní.

Ze mě i Mikula se dokonce stává ideál rustikální děvečky, která každý den podojí krávy, nakrmí slepice, podřízne vepře…no, skoro. Zvládli jsme zeleninovou polévku a pyšnit se s ní budeme, dokud se nám pod rukama zázrakem nezrodí kulajda.

Abychom nevypadali nezodpovědně, jedním očkem stále kontrolujeme zprávy a řídíme se pokyny vlády. Jsme opatrní, proto nás taky nepotkáte. Přecijen jsme omezeni na jedinou kánoi, dvě kola a dvacet vajec…

Jen žertuji, Ivánku. Máme všechno, co potřebujeme. A doufám, že si v těchto časech kus „toho svého“ v něčem najde každý. Já to svoje čerpám z denního cyklu, který se konečně tak nějak sám stáčí do klubíčka mých přirozených potřeb…a ze zeleninové polévky. Nebe a dudy.