Už se poštěstilo i mně. Taky jsem byl na testech, abych si zkontroloval, že pozitivní nejsem a abych mohl znova být v naší společnosti přijímán.

Na jaře bych to chápal jako absolutní schýzu – jít se testovat, být nuceně doma, zároveň takhle nepřímo držet svojí rodinu zavřenou doma. Teď je to však ale úplně normální. Napíšu svým spolužákům a ty si ani nedělají čárku, že jsem další v pořadí, prostě to jen přijmou a nechají plavat.

Zároveň je mi (nám) i korona blíž. Přece jen to stoupající číslo pozitivně testovaných prostě musí zvednout pravděpodobnost, že i já se s nějakým potkám. Slyšet ale najednou, že můj blízký kamarád leží s horečkami a je rád, že může být doma, je vlastně hrozně zvláštní.

Jedu teď i tramvají a občas se zastavím nad úplně jednoduchou blbostí – nad tím, jak najednou všichni nosíme roušku a tváříme se úplně stejně. Přestože vidím někdy jen 30% tváře, dokážu si úplně stejně představit ty obličeje, které bych potkal ještě minulé léto. A dumám nad tím, jak moc se situace změnila, jak moc se snažíme tu změnu nevnímat a jak moc je ta snaha na nás vidět.

Na Palackého náměstí protestuje banda hlavoudozdibijících pitomců proti nošení roušek, žádající zvláštní podmínky a argumentující tak plitkým bahnem, že to i ve mně vzbudilo obdiv.

V ten samý den vstupuji do IKEA a pozoruji asi podobného hlavoudozdibijícího pitomce, jak bez roušky jde obchodem a snaží se běžící ochranku odzbrojit tím, že se opře o barový stoleček a argumentuje, že teď je přece v restauraci, zatímco ochranka ho dožene a buď nandá roušku, nebo nekompromisně zpacifikuje.

Korona je, mimo to všechno jiné, předmět, který teď spojuje nás všechny, úplně všechny. Tato virová nákaza dělá sociálně-demografický most skrz úplně celou naší českou společnost. A my tak najednou slýcháme spoustu (rádoby i opravdu) chytrých výroků a stejně tak vídáme i spoustu (rádoby i opravdu) chytrých kroků naší vlády i našich spoluobčanů.

A situace se nám zase zhoršuje. Zatímco spusta z nás si to tentokrát už nepřipustí.

Distanční výuce zdar!