Zlaté české ručičky je přísloví, které snad nikdy neomrzí a vždycky ve správnou chvíli zahřeje. Nástup státních opatření vůči „koronaviru“ (z toho slova se mi už dělají pupínky) působí jako pomalu startující ,velký starý diesel. Nejdřív lehká jiskra, pak dlouho mazat, mazat, mazat a najednou hup a už to kmitá. A naštěstí to pak kmitá pravidelně, možná trochu pomaleji, ale jistě. Boží mlýny…
Stojím ve frontě u pokladny a jelikož jsem v této době poprvé na nákupu (opravdu, doteď jsem byl vždycky obsloužen nejčastěji svojí mamkou), jako vždy, jakmile mám v košíku všechny chtěné věci, mířím k pokladně, resp. se zařazuji do fronty. V tu chvíli mě však okřikne, ještě poměrně daleko, pán přede mnou. Mluví na mě nepřímo – asi tak o 40° mimo a spíš, než aby mu bylo rozumět jeho huhňání skrz respirátor, pochopím, když ukazuje nataženou rukou na nalepené pásky na zemi, které jsou shodou okolností asi přibližně 2m daleko od sebe, že pravidla se změnily. A to dost.
„Hej. Hej! HEJ! Jděte dál!„
Jasně, mělo mi dojít, že když je před obchodem doporučení, aby zákazníci udržovali minimální odstup 2m, tak se to vztahuje prostě všude a měl bych na to myslet. Příště se polepším. Zajímavý je však přístup ostatních obecně. První, co člověka doslova přepne do „jiného módu“, je nasazení roušky / respirátoru. Nejenom, že respirátor začne člověka nějak chránit, ale i sám člověk najednou začne všechno okolo sebe vnímat jako potenciální riziko – tedy že zváží každý další krok, popř. šáhnutí. Já jsem toho dobrý příklad. Do těchto potravin (už je asi vhodné zmínit, že dojíždím na kole za nákupem do 1,5 tisícového městečka – tedy hodně malého, v očích Pražáka vesnice) jsem v létě běhal téměř každý den a byl jsem zvyklý mnoho věcí vzít, zase vrátit a proplétat se mezi (těmi pár) lidmi, ale teď jsem byl situací donucen svoje chování úplně změnit. Pokud jsem chtěl zeleninu, počkal jsem, až paní přede mnou vybere a odjede. A takhle to vlastně fungovalo úplně všude. Jakýkoli regál byl v moment, kdy jsem si v něm něco vybíral, celý můj. A to je dobře. Ještě lépe, že v těchto potravinách bylo tak akorát lidí, že si každý našel svůj regál, ve kterém se mohl schovat před ostatními. Velké riziko pak bylo střetnutí s někým jiným v jednom regálu. Nechtělo se mi tomu věřit, ale pán zajel zpět a rukou mi naznačil, že počká, až vyjedu z regálu a pustím ho. Výborné.
Už jsem nastínil respirátory a roušky. Já, musím se přiznat, jsem hrdým majitelem respirátoru. Přestože jen FFP2, citím, že jsem docela obstojně chráněn. A vážím si toho dokonce tak, že ho využívám čistě jen v obchodě a pak ho zase hned schovávám. Takové štěstí ale, jak víme, neměli zdaleka všichni, avšak místo toho, aby čekali na boží (státní) pomoc, šli svému štěstí naproti. Nevím, jestli je to fenomén jen mého okolí, ale na soc. sítích to působí jako (nejen) celorepublikový fenomén. Vlastní šití roušek. Super věc. Jasně, někteří kritizují, že stát nařídil ze své nouzové pravomoce povinnost nosit roušky (nebo nějaké něco) přes pusu, aniž by jimi vybavil přinejmenším část společnosti, ale těch je, myslím, menšina, neboť všichni ostatní mají aspoň jednu aktivní šičku, ať už je to kluk nebo holka, ve svém okolí. Zní to celkem intuitivně si dělat vlastní, když v prodeji nejsou, ale myslím, že postup to standartní není – každopádně pro Česko velmi typický. Nedovedu si představit, jak by například v Německu zavedli teoreticky nesplnitelné nařízení. Naštěstí ale nejsme v Německu a my si s tím umíme poradit! Nejvíce mě to potěšilo právě zde, na venkově. Selským rozumem bych očekával, že do zdejších končin nebudou prioritně dováženy ochranné pomůcky a i proto bude mnoho lidí tyto opatření obcházet, nebo ignorovat. Namísto toho byli všichni těmito ochranými prvky vybaveni ještě dříve, než to bylo oficiálně vyhlášeno vládou. Jediné, co se změnilo s vyhlášením, že lidé si masku nesundají, jakmile vyjdou z obchodu, ale až když přijdou domů a pořádně si umyjí ruce. I domácí rouška / respirátor však není úžasný. Vadí mi zejména dvě věci: Mám silnou rýmu a ještě k tomu nosím brýle. Jakmile jsem v obchodě déle jak 5 min, dusím se, ale vysmrkat se nemohu, a ještě k tomu jsem slepý, jelikož vydechuji a mlží se mi z toho brýle, což je úplná konečná. A druhá věc je úplná ztáta mimiky v obličeji. Jako vždy jsem se usmál na prodavačku uzenin, stejně tak v jednotě a až cestou zpět mi došlo, proč se neusmála zpět… Můj úsměv neviděla. Nebo to já jsem naopak neviděl ten její?
Dovolím si tvrdit, že chování společnosti v těchto končinách / venkově, kde nákaza potvrzena v okolí nikde není – a tedy i mnoho místních by mohlo považovat riziko nákazy za velmi malé a většinu opatření za zbytečná, je opravdovým obrazem, jak moc celou situaci bereme vážně. A já můžu upřímně říct, že (v dobrém slova smyslu) dost. Možná proto, že každým dnem vidíme zhoršující se situaci Itálie, která naše bezpečností kroky nasadila později, anebo proto, že teď jde už o zdraví nás všech, nikoli jen jedince – a trochu jinak než kdy předtím. Přestože se totiž budu svými prostředky chránit sebevíc, stačí abych potkal jednoho cizího člověka, který prvky podcení, a pro mě může být on ten kritický. A to nejlépe vystihuje moto pro nošení roušek, které by se minimálně na další měsíc mělo stát národním heslem: „Já ji nosím pro tebe a ty ji nosíš pro mě.“
Já ji nosím.
A ty taky.