Babuška dosmažila lívance a svolala nás do světničky. „Dědo! Dědo! Přines slivovici!“ pokynula mu a děda přinesl petku od Coca-Coly plnou čiré tekutiny. Hodovalo se.
Během prázdnin jsem se s tlupou náhodných učitelů vydala do Rumunska, konkrétně do „českého“ Banátu. Většinu času jsme přebývali v Gerniku a spali v místní škole. Chodili jsme od domu k domu, seznamovali se a nabízeli naši pomoc. Toto nabízení mi přišlo nejprve bizarní – mám někomu zaklepat na dvěře a zeptat se, s čím já, práce neznalý Pražák, můžu pomoct?
Bizár ale pominul, jakmile jsem si uvědomila, na koho klepu. Dveře mi otevíraly až na pár výjimek babušky v šátcích. „Pozdrav pánbůh,“ zdravila jsem je. „Panbůh, pánbůh. Tak je hodná holka. Žádný ‚dobrý den‘!“
Těmto babičkám (a dědečkům) přišla pomoc vždycky vhod. Za jídlo jsem jim sklepávala kulovatky (pro nás špendlíky), malovala okna a předsíně nebo třeba pomohla v kuchyni. Taky jsem si tulila jejich telata, děsila slepice, naháněla koťata…většinou s koláčem v ruce.
V Banátu, tam se čas zastavil. Dětem tam vyhrožují jakýmsi mýtickým Belgičanem. ‚Když budeš zlobit, přijde si pro tebe!‘
„Já ho viděla dneska, jel s povozem. Měl dva koně, hřebce!“
„Houby Mařeno, Belgičan dneska naháněl cizí psy. Já to viděla.“
„Vidíš tamhle vzadu? To byl on!“
Nějaký Belgičan v Gerniku dříve opravdu žil. Naháněl potulné psy, kastroval je ve školních sprchách (zažrané stopy krve jsem tam stále přeskakovala) a poté je přeprodával. Dnes už ho tam ale opravdu nepotkáš.
Stejně jako místní rádi řeší onoho Belgičana, neustále také řeší, „co soused? Má víc kulovatek? Co ti jeho žena uvařila? Měla podojeno? Dala ti koláče? Nedala? Říkala, proč ne?“…zkrátka všechno, co se sousedů týče. Na vesnici, tam babušky všechno musí vědět. OKAMŽITĚ!
Jeden děda se do mě asi zamiloval. Vždycky, když jsem šla kolem jeho domu, seděl venku na lavičce a zpíval. Chlubil se tím, že zpívá dvojhlasně. Reálně měl ale jen hodně pod čepicí.
Když jsme se s ním dali do řeči na vzdálenost menší než dva metry, se zamyslel, chytil mě za paži a povídal: „Můžu ti dát pusu? Notak. Je to jen pusa!“ Po chvíli odmlouvání jsem mu dovolila políbit mi ruku. Byl spokojen a zpíval dál.
Moje srdce ale stále patří babušce Marušce z domu číslo 122. Byla malá a babičkovsky krásná. Se svým mužem tvořili ten nejkrásnější pár, který „už šedesát let jí z jednoho talíře“. Tahle babuška při jídle zpívala, smála se i plakala. Ona i děda pili jedině pálenku – voda? Ta jim nechutná. Babušce s dědou jsem pomohla sklepat kulovatky, natřít světničku a sklízet po jídle. Tady Marušku vidíte v zápalu sousedské hádky.
Lidé v Gerniku mají podivuhodný vztah k lékům. Maruška je zastánce růžových koláčků (=Ibalginu), které jí návštěvníci občas přenechají. Naproti tomu Marie růžový koláček zkusila jen jednou – dala si ho přímo do rány na noze. Nic se nestalo, tak si nohu potřela výluhem z bílého kmínu. „Růžový koláče nepomáhaj. Lepší jsou valašský!“
Po návratu z Banátu jsem byla ráda, že jsem na talíři potkala i něco jiného než brambory na sádle nebo sýr. Vyjma jídla ale tato výprava byla náramně pestrá.
S pánem Bohem!
(Maruško, snad teď škytáte.)