To, že jsem se musel vrátit do Prahy, jsem vám už psal. To je však už za námi. Moje válení už skončilo a já se rozhodl, že se půjdu podívat do „města“. Abych byl úplně korektní, byl jsem si ve starém centru vyzvednout večeři, kterou jsem si objednal, ale vůbec jsem tu provozovnu nemohl najít, a tak jsem prošel celým centrem. A to ještě s takovým štěstím, že jsem měl foťák v ruce…
Celou dobu, co jsem byl na chalupě, popřípadě zavřený doma pod peřinou, jsem si držel jistou představu o fungování pražského centra – že všechno bude zavřené, nikde ani noha, prostě pusto. Dneska jsem se proto byl projít, abych se zkusil podívat a trochu na tajňačku něco vyfotil.
Byl jsem na omylu. A vlastně mi to nevadí. Dlouho mě procházka centrem tolik nebavila. V poslední době mi přišlo, zejména poslední dva roky, že centrum Prahy ztrácí svoje kouzlo. Čím dál méně jsem se v centru cítil místním. Teď ale stačil doslova jeden jediný březnový týden a celé město je úplně jak vyměněné. Jasně – zavřelo se spousta krámů a restaurací, ale o to vůbec nejde. Jde o to, jak na mě město najednou působilo, jak se tvářilo. Všechny krámky, které měly jediný úkol – oškubat turisty jsou společně s turisty pryč. Všude okolo sebe buď slyším klid nebo češtinu. Nepotkávám žádné namakané týpky tmavé rasy, co se snaží prodat trávu, nepotkávám pingly, kteří mě anglicky oslovují, jestli si nedám jejich obyčejný, ale výtečně předražený steak. Jediné, kde jsem potkal více lidí najednou, bylo u Orloje. Měl jsem štěstí, že jsem náhodou přišel zrovna v celou.
Jsem si jistý, že se mi už nikdy nestane, abych se koukal na Orloj společně s dalšími Čechy a žádným cizincem. Bylo to tak hezké, že jsem z toho měl úsměv na tváři.
Je téměř jasné, že ulice se budou postupně zpět plnit, ale věřím, že zejména místními. Proběhne taky ve veřejném prostoru mnoho změn, například malé prostory s vysokou koncentrací lidí budou ještě dlouho omezeny, avšak život v těchto místech bude pokračovat i nadále. A já se na to hrozně těším!
Nechci, aby to vyznělo tak, že nenávidím turisty. Nemyslím to tak. Stále si držím na paměti, že jsou velkým příjmem celého města a koneckonců i já mám rád turismus. Jen jsem poslední dobou začal ztrácet naději na lokální život v centru, která se mi teď rázem vrací. Už se totiž těším, až budu sedět před restauracemi uprostřed centra na obyčejné židličce u stolu a budu si dávat jedno rychlý od cesty, aniž bych za něj platil 150 Kč a věděl, že jsem jenom součástí nějakého stáda, které si koupí všechno. Stejně tak se těším, až mě nebudou v centru oslovovat anglicky, ale začnou rovnou svým efektním a praxí deformovaným „ty-dén“. Těším se, že budu v centru „doma“.
Třeba se těším zbytečně a nic se nezmění, ale ta šance tu je. A ta šance je velká. Praha má totiž jednu velikou a jedinečnou možnost. Turistický ruch je prvek, který se velmi těžko kontroluje. Například už proto, že to je kolos, který se jednou roztočí a už (skoro) nikdy nejde zastavit. Jako město je těžké udržet turisty „a jejich“ obchůdky jen v některých oblastech, zejména proto, že to je proces malých, ale neustálých krůčků, stejně tak jako je těžké udržet místní v centru. V tomto směru se teď ale městu obrátil stůl. Kdy jindy nastavit pravidla pro turistický ruch než v době, kdy ve městě žádný není a bude teprve přicházet?
Tak férovější Praze zdar!
(A koroně zmar!)