Když nemůžu spát, udělám si meduňkový čaj, hodím do toustovače dva tousty, vyhrabu malinovou marmeládu a předčasnou snídaní se snažím prokousat se ránem.

Čas od času mě vzbudí až moc živé sny, které už nezamažu další vlnou spánku. Takové situace si žádají specifická opatření….a jimi není jen toust s marmeládou.

Zatopila jsem si v krbu, oheň popohnala extra polínkem, které se taktak vešlo, a meduňkový čaj vyměnila za vodu. Protáhla jsem se, trochu jsem se uzemnila dávkou racionálního myšlení a konečně jsem zase schopná fungovat. Když opominu, že je 6:20, já mám oči dokořán a každý další sedlák spí, přijdu si docela normálně. Třeba je i tohle ta děvečka ve mně, která je nucena „vstávat pro vajíčka“. Třeba i já se budím, abych podřízla vepře.

Pozoruju léta starou vypojenou televizi pod trojdílným oknem, ze kterého je vidět obrovská smuteční vrba a vycházející slunce a zpoza kterého je slyšet šumění jezu. Říkám si, jestli tu televizi třeba někdo nevypojil, protože měl už taky dost všech chrlivých zpráv, nepoddajného „aktuálna“ a co ho zlákalo mnohem víc, bylo sednout si třeba tam, kde teď sedím a místo nestálosti se věnovat obrazu smuteční vrby.

Ptáci se probouzí, vrba se probouzí a řeka ani neusnula.
Jsem vzhůru a sleduju to. Stávám se ptákem, vrbou i řekou zároveň.

Co je pro mě důležitější než zajetě fungovat den po dni a týdny proplouvat jako zamlklý pozorovatel je čas od času vstát, i když je to teprve 6 hodin spánku a nasnídat se, i když ráno zatím připomíná věčer. Sednout si k praskajícímu dřevu a soucítit se smuteční vrbou, dumat nad vypojenou televizí a konejšit uši ptačím zpěvem…

O tom sním, když spím, proto se probudím.
O tom sním, když bdím. Proto se nenudím.