Jsem vlastně rád, že rok 2020 je za námi, protože jestli si já pamatuji rok, který nastolil v mém světe doposud největší anarchii, byl to právě on.
Zároveň jsem toho ale spoustu zvládl, zejména věci, které bych jinak nikdy nezvládl. V první řadě jsem například vytvořil společně s Bětkou tenhle blog, na který si můžu průběžně odkládat a trochu i sdílet svoje myšlenky. Díky tomu roku jsem si taky zkusil se s Bětkou na víc než měsíc izolovat od kohokoliv jiného – pamatuju si, jak jsme poslouchali Andreje Babiše, premiéra ČR, jak v onen březnový večer zavádí omezení pohybu a my to s napětím sledujeme, jelikož čelíme nové hrozbě. Už jsme ale nevěděli, že to samé omezení nás bude doprovázet skoro celý rok a že i v době, kdy píšu tento příspěvek, je nás volný pohyb omezen. A už vůbec jsem nemohl vědět, že dnes, když píšu tento příspěvek, jsem sám pozitivně indikovaný na tu zlou nemoc.
Naučil jsem se daleko lépe pracovat s časem, naučil jsem se, že nastavit si hodnoty je základní stavební kamen jakékoli dlouhodobé nebo na první pohled marné práce. Potvrdil jsem si, že škola není jenom o té fyzické budově a tvrdém učení, ale i o tom tak tíženém sociálním kontaktu, kterého nemusí být v dnešní době dostatek.
Začal jsem v tom roce fotit na krásný Olympus OM-1 a pronikl jsem tak do dalšího zákoutí fotografie. Ostatně můžete se podívat sami: https://mikul.vsechnobu.de/
Napracoval jsem v Praze na kole tolik hodin, co nikdy předtím. Postavil jsem nám s Bětkou naše městské kolo, abych ho následně nastrojil do vánoční výzdoby.
Zkrátka i v téhle zlé době jsem se vlastně měl dobře. Sice spoustu věcí muselo jít stranou, ale jiné zase přišli do obzoru.
Věřím, že v roce 2021 budeme moct konečně sundat nutná pouta pandemických restrikcí, že v roce 2021 já a všichni moji spolužáci úspěšně odmaturujeme a dostaneme se na naše vybrané vysoké školy, že v roce 2021 bude víc sněhu než doposud a že v roce 2021 si budeme moct všichni společně sednout a povědět si, bez roušek a nemocí, že to stálo za to.
Hodně zdaru do dalšího roku přeje Mikul!