Déle jsme se teď neozývali. Někdo by si mohl říct, že třeba už ani nejsme spolu na chalupě, když je ticho po pěšince. Nene.

Člověka by mohlo napadnout, že náš život tady na chalupě, kde máme jednu zahradu, jeden dům a vesměs jen jeden program, bude postupně ztrácet svojí atraktivitu a z pobytu se stane rutinní nudění, společně s dokola se opakujícími činnostmi. Musím vás zklamat. Ve skutečnosti jediné, co tu vážně točíme dokola, jsou naše frgále! Ať už jablečný, makový nebo ořechový, všechny dobrý, všechny výtečný.

Jednou je to kolo, podruhé zas běhání, o víkendu práce na chalupě samotné. Do toho samé vaření, občas to pečení, já si někdy chodím fotit, Bětka zase dělat stojky, někdy jedem na nákup, někdy jenom pracujeme. Každopádně ani v jedné ze všech aktivit se nenudíme. (úctyhodné!)

Stejně tak se mě už pár blízkých ptalo, zdali si s Bětkou nelezeme na nervy. Zkrátka, jestli mezi námi už není nějak velké napětí. No, jak se to vezme. Fungujeme „hop nebo trop“, takže buď je napětí maximální, nebo žádné. Naštěstí pak pro nás je napětí maximální jen v jedné jediné situaci. Když se oba snažíme toho druhého vystát:

Na jednom laně, očima si vstříc.

Pobyt se nám ale krátí, vlastně už tu budeme jenom do konce týdne a pak se vracíme zpět do matičky Prahy (Lovosic). Přece jen se už i korona situace vrací zpět k normálu, stejně tak i my. Opět začneme fungovat v centru, opět začneme chodit s červenou dečkou na Petřín (a se Slacklinou v batohu), opět začneme jezdit na borůvku na Náplavku a opět si zas budeme hovět.

Protože u nás nezáleží na lokaci, my si hov(n)íme prostě všude!