Mám to štěstí, že kurz filmu, na který jsem se přihlásila, neskolila ani korona. Sešli jsme se proto v ateliéru, nasadili roušky a uvedli své duše do filmového transu.

Z chalupy, která mi neskutečně přirostla k srdci, jsem byla vržena do Prahy. Ani jsem se nerozkoukala a už jsem seděla na kole a klikatila se v provozu. Dojela jsem až do filmového ateliéru, kde čekalo pár filmových nadšenců – mj. bioložka, hispanistka a polská producentka. A naše milovaná Viktoria – režisérka s úžasným životním příběhem, která měla už od začátku mou pozornost.

Kurz to byl nezapomenutelný jak náplní tak okolnostmi. Je jedna věc sedět osmnáct hodin v lavici a poslouchat o filmových dějinách. Věc druhá je ale přičíst tomu fakt, že svět je v pandemii. Tedy – sedíte v lavici sami, když pijete, tak se krčíte u zdi a po pár hodinách máte pocit, že díky roušce máte krev nasycenou kyslíkem tak zhruba polovičně. Koláče tlačíte schouleni v druhé místnosti na gauči, nevíte, jestli při jídle můžete mluvit na ostatní. Těm ostatním pak nerozumíte – nakloníte se k nim blíž a jejich oči křičí „Blíž sakra nechoď!“. Tak se stáhnete zpět a intimně interagujete jen s mákem mezi zuby.

Žít s rouškou na puse mě ne/naučilo jedno – komunikovat očima. Svou lektorku jsem se snažila nemálo podporovat krčením očí ve znamení úsměvu. Že to je možná trochu divný mi došlo, když jsem si uvědomila, že krčím oči jako eskymák. A to se ani nesměju. Na ruce jsem proto vyprdla dezinfekční gel, vydrhla si prsty a až potom rozmasírovala vrásky kolem očí. A byla jsem to zase já. Kamenná a vydezinfikovaná. Zapálená pro věc.

I tak jsem se ale naučila vnímat, kdy se na mě lidé usmívají. A že se třeba jen smějí mému eskymáčímu úsměvu je varianta, kterou neberu v potaz.

Po každém dnu kurzu nasazuju cyklogatě, beru kolo a z temného ateliéru vyjíždím do ulic jako obrozenec. Za rohem vždycky vypiju celou lahev vody a jedu domů tempem, kterým to tak akorát stihnu na záchod. A cestou si nemálo užívám Prahy bez turistů. Prahy s jogíny v parku a s dětmi, které lížou zmrzku přes roušku.

Pokud si máš něco vzít z této všehochuti, je to pobídnutí, ať se nebojíš. Respektuj ostatní, respektuj sám sebe, ale dělej, co tě baví. Neboj se smát se na lidi přes škvírku očí, neboj se lízat zmrzku přes roušku. Minimálně ten úsměv ti oplatím!