„A proto jsme zavřeli jednosměrně Smetanovo nábřeží, abychom podpořili místí podniky po koronavirové krizi.“ No, blbější nápad tam už neměli.

Očividně zas tak blbí nejsou. Několik týdnů později, co jsem si rozepsal tento článek, je situace už o něco lepší. Řidiči mohou Smetanovo nábřeží projet mezi 22-06h noční, zatímco zákazníci v restauracích už nesedí se svými židličkami přímo uprostřed cesty mezi obrubníky, ale na vydlážděném chodníčku. Radnice města tento čin prezentuje jako snahu obnovit turistický ruch v centru Prahy a zlepšit kulturní ruch. V mých očích to však vypadá, jako kdyby se radnice snažila udělat ze Smetanova nábřeží další Náplavku, jen už ale zapomněla, že toto nábřeží není plné pouze místních a turistů, ale i spousty aut a tramvají. Naštěstí pro nás toto není jediná postupně se formující změna v centru Prahy…

Městská cyklistika zažívá obrovský boom. Dokonce takový, že někteří prodejci městských kol prodali v období duben-květen to, co prodali za celý minulý rok. A pokud jezdíte v Praze alespoň trochu pravidelně na kole, poznáte to okamžitě. Cyklistů je opravdu hodně.

Mne osobně ani tolik nezajímá důvod, proč si kolo pořídili. Ten je totiž jasný – při hledání alternativní dopravy ve městě, která nepodléhá mimo jiné epidemiologickým restrikcím, kolo jednoznačně vyhrává. Mě zajímá jak to, že se najednou lidé na kole nebojí jezdit? Ještě velmi nedávno jsem četl cyklisticky zaujatý článek o ježdění v Praze, se kterým naprosto souhlasím a který kdybych v rychlosti shrnul:

Pražský provoz je pro cyklistu alespoň přiměřeně bezpečný jedině ve chvíli, kdy je cyklista stejně rychlý, nebo dokonce rychlejší než provoz automobilový. V takové situaci se totiž cyklista vyhne většině sporných dopravních situacích, kde by řidič automobilu měl brát ohled na ztížené podmínky cyklisty, avšak místo toho tento fakt přehlíží a cyklistu ohrožuje. Pokud tedy chcete být v Praze velkým cyklistou, musíte buď závodit, nebo jezdit po chodníku. A pro mnohé z nás jsou oba způsoby nepřístupné.

Tak čím to? Pravděpodobně proto, že Praze doposud chyběl prvotní impuls (v tomto případě spíše „vlna“), která by dostala do města hodně kol. Jakmile totiž není kol ve městě hodně, většina řidičů aut bude na cyklistu koukat jako na exota. A na exoty se nebere ohled. S tím souvisí i fakt, proč nebyla vybudovaná nějaká výrazná infrastruktura – „cyklistická obec“ není tak veliká, aby si dokázala prosadit jako opozice automobilové dopravy výraznější změny. Teď je cyklistů najednou více. A místní zastupitelstva se o cyklisty a s němi spojené cyklostezky zajímají více! Nesmím si však mazat med okolo huby. I kdyby byl zájem enormní, změny se projeví až za několik let. Jakýkoliv zásah do infrastruktury s sebou přináší dlouhou cestu nejenom papírování, které ve finále jako třešnička na dortu vrcholí namalováním nových pruhů na silnice v centru.

Například já a Bětka teď vnímáme kolo jako prioritní volbu při výběru dopravního prostředku po městě. V tomhle budeme ještě dlouho exotický druh, ale pokud se budeme všichni společně snažit, jednou uděláme z Prahy vážně pestré cyklistické město. A jednou na nás budou všichni v zahraničí koukat, proč ty Pražáci jezdí tak moc na těch kolech, když to mají do kopce?!

(Protože z kopce to jede jak s**ň!)