Rozpad antických hodnot. Co bylo jisté, z toho se nám dneska točí hlava. A hele…co to tamhle letí?

Je 9 hodin večer, Mikul mě popohání, ať přidám a já se balím do bundy. Utíkáme ven. Skoro klopýtám, jak se kochám nebem – tady v jižních Čechách je hvězd nasypáno jako pupínků po obličeji pubescenta (hodně). Rozkládáme dečku, leháme si na trávu a ani nemrkneme, už to začíná. Konvoj. Nebeský povoz. ‚Kdo ho zezadu řídí?‘ přemýšlím, když se přes oblohu šinou zářivé tečky, jedna po druhé. Představuju si, jak stojí dítě na oběžné dráze, pálí rachejtle a čeká, která ho doběhne jako první. Realita je ale trochu jinde. A daleko méně poetická.

Starlink vypouští „po dávkách“ na oběžnou dráhu družice, které brzy zajistí možné připojení k internetu všude: doma na gauči, v horách, na lodi…všude. A to přináší své výhody i nevýhody.

Z faktického hlediska je skvělé, že se lidi, kteří si tuto službu zaplatí, připojí zkrátka všude. Když se ponořím do katastrofického scénáře: Jsi na moři, vlny se vzdouvají do velikosti dvaceti metrů a tvůj vor sebou škube ze strany na stranu. Nebe je tmavé, neslyšíš vlastního křiku, máš smrt v očích. A tu si vzpomeneš…vytáhneš z kapsy telefon, otevřeš Messenger a napíšeš: „Mami, pomoc!“. Pošleš polohu a než mrkneš, vytahuje tě z vodního orkánu lano, které pro tebe spouští helikoptéra. A ty jsi hrdina, který přežil díky internetu. Bomba.

Snílek, člověk, který nebe uctívá pro svou nepomíjivost, dálku a ohromnost se ale zděsí. I tohle nenarušené prostranství je najednou narušeno civilizací. Až tam sahá lidská ruka. Ani tam se před ní neschováš.

„Nepřijde ti tohle jako narušení antických hodnot? Nebe je přece od pradávna jistota – všechno na světě se mění, ale to nebe vypadá každý večer stejně. Ty svítivé body se prostě nehnou,“ říkám Mikulovi a představuju si, že jsem couvla zpět o dva tisíce let, ležím zahalená v bílém chitónu, jsem pastevec. A zrovna dneska mi umřela ovce. Nemám mléko, nebude sýr, ale to nebe…to je pořád stejné. Sub specie aeternitatis, vem to čert.

Je zvláštní hýbat se v čase. Ležet pod hvězdami, uvědomit si, že světlo, které vidím, zazářilo třeba zrovna, když v nebi pastevec v chitónu nacházel útěchu. A světlo, které září teď , uvidí někdo za tisíce let.

A je zvláštní představa, že tuhle jistotu dřív či později naruší lajny přístrojů, díky kterým se připojím kdekoli. Připojím a…odpojím. K netu a od jistot.

Ono jak se to vezme, viď?