Náš výlet začíná brát úplně jiné obrátky než jsme původně vůbec plánovali. Místo sezení u stanu v kampu na cestě do Itálie sedíme v restauraci v Benátkách, máme sladké bílé víno a plánujeme co dál.
O tom, že si v Salzburgu přidáme jeden den, jsem už psal. Rozhodnutí to bylo dobré – energii jsme dočerpali a dobře si odpočali. Odpoledne posledního dne v Salzburgu jsme začali sledovat předpověď – musíme vyjet skrz Alpy bez velkého deště. Jakmile bude pršet přes celý den, nebo ještě hůře přes více dní, neprojedeme to. A bohužel, předpověď tak přesně vypadala. Sice nám dala den hezkého počasí, ale pak se střídal silný déšť a relativně schůdné počasí. Představa, že jeden den jedeme a další celý čekáme ve stanu / hotelu na lepší počasí nás dost odradila. Dobrá, pojedeme vlakem. Ale kam? Villach? To je ještě v Alpách, ale už se stačí dostat na jeden kopec a čeká nás luxusní klesání. Ne! Nevyvezem si přece zadky až nahoru a pak to jen trapně sjedeme. To raději až do Itálie a celou Alpskou etapu přeskočit, lépe řečeno odložit na později, s menší naloží, lepším počasím a jasným cílem.
Ok, pojedem až do Udine. A mohli bychom vyrazit už zítra brzo ráno, napadá nás asi v 9 večer předchozího dne, protože přece déšť nám ve vlaku nevadí a v Itálii už bude hezky. Tak jo, ale Bětka potřebuje covidtest. A ten se dělá ve spoustě lékárnách v Rakousku, ale žádná nemá otevřeno takhle pozdě. Nezbývá než doufat, že ve Villachu při hodinovém přestupu stihneme test udělat. Balíme věci a jdeme rychle spát, jelikož vlak ráno odjíždí už v 6:12; to proto, abychom mohli ráno vyjet z Udine ještě dopoledne a stihli tak večer být na divoké pláži za Bibione, kde přespíme.
Vlak stíháme. Jedeme expresem s jídelním vozem. Jakmile vjíždíme do Alp, jdeme na vlakovou snídani. Upřímně, zejména pro mě, trochu šotouše, to byla zatím nejlepší vlaková snídaně (dokonce lepší než v expresu z Děčína v úseku Kralupy – Praha podél Vltavy). Cestou kontrolujeme cyklostezku Alpe Adria a souhlasíme, že ta půjde. Sice smrťák v podobě stoupání na Bad Gastein vypadá hrozně i z vlaku, ale celkově to vypadá nádherně. Podáváme si ruku, že to příště, cíleně jen tuto pasáž, pojedeme.
Ve Villachu se po vystoupení z vlaku stávají naše obavy skutečností. Samotest v lékárně není dostatečný pro přechod hranice do Itálie a první testovací centrum pro turisty se otevře až hodinu po odjezdu vlaku. (Pro místní je jedno už otevřeno, ale my nemáme rakouskou kartičku místního obyvatele). My ale stejně jdeme do centra pro místní a ty nás sice neobslouží, ale pošlou zase dál, kde nám test, za 35 Euro, udělají. Už máme ale jen 20min do odjezdu vlaku a tak spoléháme, že nám výsledky Bětky testu pošlou SMS, zatímco my budeme ve vlaku. (Bětce tou dobou chybí dva dny do dokončení 14 denní lhůty po 2. dávce). SMS dojde zrovna ve chvíli odjezdu. My už tou dobou sedíme ve vlaku a se spoustou dalších cyklistů míříme do Itálie. Na hranicích s Itálií nás opravdu čeká kontrola. Žádný test ale nechtějí. Jen si vyfotí občanku a jdou dál. Prošli jsme, výhra. Vystupujeme v Udine, jdeme do vytipované místní restaurace na těstoviny a připravujeme se na start další cesty, která ten den končí na pláži u moře, 75km daleko od Benátek.
Jak nám to jelo, rozepíšu v dalším článku…