Příběh je to možná docela jednoduchý, ale přinejmenším jeho konec je vážně zajímavý. Protože tento příběh konec nemá. Ten příběh se bude ještě dál tvořit a to každým natočeným kilometrem.

Co je to vlastně fixka (celým jménem fixed-gear bike)? To je úplně prapůvodní kolo. Praděda všech ostatních. Pevný převod mezi kolem a šlapkami. Žádný cvrček, žádné volné točení. Jedeš dopředu, šlapeš dopředu. Jedeš dozadu, šlapeš dozadu. Jakmile se točí kolo, točí se i šlapky a naopak. U mě to všechno v poměru 2,7 nebo 1/2,7… Teď jsme samozřejmě s koly už pokročili, každopádně tento trend zůstal zejména u dráhové cyklistiky, kde se jezdí fixie. Ten se pak dostal zpět mezi veřejnost zejména v Americe u cyklistů-messengerů, kteří hledali co nejjednodušší a levné kolo – kolo, které nemá brzdy, přehazovačky, (skoro nic). Kolo, které levné prostě být musí. Stačila chvíle, začalo to být docela cool, situace se trochu změnila no a v dnešní době potkáte fixie buď u mladíků v jakémkoli placatém městě, na velodromu na závodech, nebo u pár šílenců všude možně po Praze.

Poté, co jsem nakoukal snad všechny Hotline videa z New Yorku a dalších měst, rozhodl jsem se, že si taky jedno kolo postavím.

A protože jsem to chtěl mít autenticky, tak rovnou bez brzd. Sice nebudu jezdit tak vražedně jako ve videu, ale stejně. „Chci jenom dvě kola, šlapky, řetěz, sedlo, řídítka. Nic víc.

No, začal jsem dárkem o Vánocích (zadní kolo) a skončil na začátku května, kdy jsem si doobjednal zbylé díly. Rám jsem použil starý tátův z jeho favoritky. Dostupné, zadarmo a funkční. Rám je modrý a decentně oprýskaný, takže se přímo hodí do centra a pomyslného undergroundu. Co však mělo být na kole extravagantní, byly kola. Obě žlutá, přední vypletené s tlustým ráfkem a zadní jenom loukotě. To dává smysl -> kolo bude hrozně jednoduché a dalo by se říct, že skoro jediné, co na něm zůstane, jsou kola, a proto je chci mít vážně pořádný.

No, stavba byla těžká a to výhradě proto, že jsem neměl půlku nářadí, co jsem potřeboval. Moje jediné štěstí bylo, že jsem měl hned u domu Hornbach, abych mohl nářadí postupně dokupovat… „Suma sumárum“ jsme strávil celý den sundáváním téměř všeho starého z kola, pak nasazením nového středu, klik, řetězu, pedálů, obou kol a nalepením nových omotávek na původní berany. KOLO JE PŘIPRAVENO VYRAZIT!

Začal jsem sice pomalu, ale odvážně. Nejdříve jsem si zkusil párkrát objet dům, pak jsem zkusil zajet do další ulice no a další den jsem se vydal rovnou do víru velkoměsta a celý víkend jsem pracoval od rána až do večera jenom na tomto kole. A abych kolo pořádně otestoval, nejezdil jsem jenom po Karlíně, ale jezdil jsem i hodně z kopce, stejně tak i do kopce. A výsledek? „Proč jsem to kolo nepostavil už dříve!?“

Takže objektivně bychom to srovnané měli. Jak to je ale subjektivně – „Jak se ti na tom jede?“ Úžasně. Teď budu chvíli působit jako poetická Bětka, ale první den jsem se cítil, jako kdyby kolo bylo (konečně) úplnou součástí mě samotného. Snad jestli díky tomu, že musím neustále šlapat / točit / tlačit nohama, nebo že kolo nedělá žádný zvuk a jen poslouchá, jaký zvuk budu dělat já, každopádně najednou jsem jel městem, o něco pomaleji než normálně, koukal jsme se okolo, sledoval cestu před sebou a hrozně si ji užíval. Jedna z věcí, kterou si člověk uvědomí až s fixkou, je princip rychlosti. Totiž že nejsem rychlý podle toho, jak rychle dokážu akcelerovat, ale podle toho, jak rychle umím zastavit. Každému pak musí být jasné, jak vzrušující je jet (pokud to jde) na tomhle kole rychleji. Najednou se nedívám jenom na to, jaké kostce se ve spletité džungli kočičích hlav budu vyhýbat, ale i na to, jak se kdo v dálce chová, kam asi půjde, co asi udělá a jak já se tomu přizpůsobím.

Myslím, že je docela slušná možnost, že to teď čte nějaký cyklista. Myslím taky na vás a to hlavně s jednou mojí zprávou. Nezačínejte nikdy s SPDčkama. (Nášlapný zacvakávací systém pro upevnění speciální boty) Já s nimi jezdím furt, a proto mi nepřišlo zvláštní si je dát i sem, avšak postupně jsem zjistil, že bude něco pravdy na tom používat raději velké hranaté platformy s tlustými pásky přes nohy. Ty se totiž v žádném případě nikdy nevycvaknou… Já už se poučil (nikdo se nezranil, stejně jako že nevznikla žádná škoda na cizím majetku) a moje platformy jsou už na cestě z obchodu. Budiž to konec mého poučení.

Tohle by bylo snad všechno z mého příběhu stavby a prvních jízd. Jsem si skoro jist, vzhledem k tomu, jak mi fixka přirostla k srdci, že to není poslední článek o ní, ale protentokrát to stačí.

Jo a ještě mě napadá… Víte, jak to vypadalo doma? První den, co jsem kolo dal dohromady, se skrz celý den náhodně objevovaly věty typu „Vždyť to kolo vůbec nebrzdí!“ nebo „To je šílenost / blbost.“ Teď se to už zlepšuje, protože zjišťují, že to blbost není.

Protože FIX není blbost, to je styl.