Byl to Camus, kdo donutil Mikula napsat esej na humanitní studia a mě srovnat všechny podoby existence, které moje hlava dokázala vymyslet. Byla to jízda, dámy a pánové, ale jsem z toho venku. A jelikož se celé tohle téma úzce pojí s názvem našeho blogu, před vašimi zraky se v tom, s dovolením, ještě jednou trochu porejpu.

Všechno…nebude?

Egocentrismus nás dovádí k představě, že jsem jen já (ano, jen ty) a vše kolem mě je pouhá inscenace. Každý z nás měl někdy pocit, že situace, v níž se nachází, působí skoro vykonstruovaně. Mohlo se jednat o momenty ohromného až překvapivého štěstí nebo naopak nevídané smůly. A mohlo se jednat o zcela běžnou věc, jejíž monotónnost si člověk uvědomil a „vystoupil nad ní“ – stal se jakýmsi žijícím pozorovatelem. Takový člověk je jediným živoucím prvkem filmu a dost snadno sklouzne od „všechno je“ k „nic není, jen já jsem“.
Tady jsi hlavní hrdina.

(Jestli jsem epicentrem tohohle všeho, pak si dovolím pozměnit scénář – teď jsem vypravěč a moje „ŠUPIDYPUP“ tě posouvá k dalšímu odstavci.)

Všechno by mohlo být!

Pozorovatel je druhý případ možné role v tomhle „čemsi“ kolem nás, v naší realitě. Tady to už není o člověku, kolem něhož by byl tvořen film a on by byl jeho jediným žijícím středem, jeho tvořitelem. Jako pozorovatel si sedneš do kina, vezmeš si popcorn a pozoruješ, co ti někdo připravil. Disociuješ se od plátna, ale nutně nevyvracíš jeho skutečnost. Ať pro sebe samotného jsi nebo ne, příběh před tvýma očima není tvořen tvou existencí a není tvořen tebou jakožto epicentrem. Je to sféra daleká tobě a ty ji zkoumáš, chodíš kolem a sleduješ ji. Pokud žiješ, nejsi nutně jediný, kdo žije, nejsi ten, kdo ovládá neživé prvky – jsi „veden“ tím, kam se strhává tvá pozornost.
Pozorovatel není „tvořitelem“, pozorovatel se ideálně veze. A nic s tím nenadělá, proto jí popcorn a neodchází.
Tady jsi divák.

Všechno svým způsobem už je.

No a co pak třeba člověk, který zažívá všechno naráz? Napadlo tě někdy, že stojíš v prostranné místnosti, kolem tebe jsou promítány všechny snímky zároveň a ty jen otáčíš hlavou a zkoumáš je? V takovém případě je člověk v rozporu s časem, ale čas může být moc dobře jen dalším těkavým konceptem. Zkrátka a dobře, třeba se příběh nerozvíjí, třeba je dávno rozvinut jako oprášený pergamen. To potom nekoukáš na film, ale na jeden velikánský obraz a až tvoje hlava to zpracovává jaksi „chronologicky“.
To by znamenalo, že ať už věci kolem tebe existují nebo ne, fungují najednou. Pro tebe v realitě to znamená, že jsou. Jsou teď, jsou všechny. Když už, tak už.
Tady jsi střihač.

A co teda my? Jsme, nejsme, můžeme být? „Vždyť je tak zbytečný nad tím přemýšlet,“ spoustu lidí zakroutí hlavou. Jsou tací, kteří nad tím mávnou rukou a tací, kteří se jdou projít a co vidí zkoumají z hlediska existence zkrátka všelijak. Všechny existenciální cesty vedou buďto do blázince nebo do bodu, kdy si k nim člověk utvoří jistý odstup a zkoumá je třeba jako…biolog mušku.

Jistý člověk se na mě jednou naštval, že pochybuju o jeho existenci. „To se ti omlouvám, ale to mě teda uráží,“ ukončil naši v mých očích skvělou existencialistickou debatu. Dodnes si stojím za tím, co jsem mu odpověděla. Ať nejsem, můžu být nebo dávno jsem, jsem teď v jisté formě přítomná. A jak si tu přítomnost člověk vysvětluje je v závěru jedno, dokud v tom životním paskvilu existuje upřímný pohled a energická souhra.

Co tímhle vším chci říct? Chci se podělit o něco, na co jsem přišla až v průběhu delší cesty a tedy, že být či nebýt není, oč tu beží. Jak tu být, je, na čem skutečně záleží. Takže svým způsobem všechno bude, i kdyby nebylo nikdy nic. Jen se před tím nesmíme uzavřít.