Jedeme do Itálie (Jsme v Benátkách! Jak dál?!)

Jedeme do Itálie (Jsme v Benátkách! Jak dál?!)

Cesta z Udine do Benátek (přes divokou pláž za Bibione, kde se konalo i naše slavné přespání na pláži) nám ukázala překvapivě spoustu věcí, které jsme si doma nedokázali představit (nebo přiznat). Půjdu postupně.

Spát na pláži je idylka, žejo. Člověk se vykoupe – hodněkrát, pak si za západu slunce udělá na vařiči večeři, téměř za tmy to do sebe nahází a za šumění moře to za tmy zapíchne rovnou do stanu. Ve skutečnosti je ale šíleně popíchaný tunou komárů, ve stanu má písku, že by mu tam i kočka skočila na malou a jíst svou večeři v tom stanu taky musí, jinak by se ráno uškrabal k smrti. Každopádně když člověk přežije ďábelského večeru, rána za to očividně stojí. Pokud máte vedle sebe stín a slunce na vás nesvítí už od 6 ráno, tak se vyspíte vážně dorůžova, dáte ranní koupačku a jedete svěží do světa.

Ráno nadivoko to jde!

Cesta z Udine k té pláži měla být poměrně dost jednoduchá – úplná placka a 70km – to se stihne za pár hodin, bez problémů, myslel jsem si. No, pravda vypadala trochu jinak. Jízda na rovině, která je stále stejná a stále až příliš horká od sluníčka se zdá nekonečná a je šíleně vyčerpávající. Musíme dělat spoustu přestávek, abychom se najedli, doplnili vodu a mohli jet dál. Cesta, která měla zabrat tak 3-4h zabrala hodin 6. Uff. Ale jsme tady.

Další den nás ale čeká úplně to stejné (dokonce ještě o něco dál) a nám v jednom ze stínů, kde pijeme a dáváme do sebe tyčinky, dojde, že tady v Itálii není vůbec výhoda tahat se všude na kole. Resp; výhoda to je, pokud se člověk jede čistě projet na kole. Ale když chce něco i poznat, tak si jen cestou říká, proč radši místo celodenního přejezdu nejede vlakem, aby viděl víc toho města, kam právě míří, než aby jel ve stále stejném monotónním a horkém prostředí. Vypadá to, že nám tu v hlavě něco přeplo.

Cestou každopádně jedeme přes Lido de Jesolo – protáhlý nudlovitý výběžek pevniny, asi 15km dlouhý, z obou stran blízce omývaný mořem, plný pouze drahých nehezkých hotelů a nenáročných laciných turistů. Než tam ale dojedeme, ještě si v bufetu u cesty dáváme italské tousty s limonádou – italská šunka bude určitě dobrá a nám to bude chutnat. Až pak zjišťujeme, že si dáváme toust s Proscutto Praga a obyčejným sýrem. No nic, chybička se vloudila…

Když už se ale dostaneme na kraj toho výběžku, kde jezdi Vaporetto (benátský waterbus) do Benátek, musíme si sníst velmi hořkou čokoládu. V Benátkách je absolutní zákaz kol, nesmí se ani vést, ani nechat uskladnit v hotelu. Z místa, kde jsme sice jezdí trajekt pro auta, ale jenom dvakrát v týdnu, a proto Bětka přemluvá prodavačku, ať nám stejně lístky prodá, že pojedeme na vedlejší ostrov Lido, kde zkusíme kola umístit (Z Lida jezdí pravidelně trajekt k Benátskému nádraží, kde jsme taky očekávali úschovnu). Máme štěstí – přímo vedle Vaporetta v Lidu je půjčovna kol, kde nám naše kola nechají. A dokonce i velmi levně. Snad námje nepůjčí někomu jinému. Neváháme a necháváme kola tam.

Pak už nás čeká jenom rychlý přejezd do starých Benátek na main island do krásného ubytování na kraji centra, které jsme náhodou našli pár dní předem za výhodnou cenu. Dáváme si nejstudenější sprchu, chladíme po celém dnu a pak si jdeme zaslouženě pro naši večeři.

Ať žijí Benátky!