Jedeme do Itálie (Benátky a do Bologně vlakem)

Procházíme horké Benátky a máme nad další cestou jasno. Alespoň máme klid na to si Benátky v klidu projít a nasát co nejvíc atmosféry. Bětka by tam nejraději zůstala navždy, já se po třech dnech rád posouvám.

Benátky

Benátky jsou krásné město, které má opravdu silnou tehdejší tradici. Proto jsme vlastně chodili tři dny spontánně po ostrově a snažili se onu tradici co nejvíce nasát. Na druhé straně této tradice však stojí turisti, kterých my jsme byli součástí. Smysl města, jakožto obchodní velmoci, je už dávno pryč, a proto jediné, co ve městě reálně žije, je turismus. Pro mě je pak smutné vědět, že i když se budu snažit, najdu jen restaurace, které byly smýšlené k tomu, aby nakrmily hladové a rozhazovačné turisty.

Většina obyvatel, kteří jsou ještě původní, jsou starší lidé, kteří tu (tipuji) pracovali, nebo si chtějí užít důchod. Mladých tu moc nebylo. Pokud se však člověk chce setkat s místními, musí se vydat do města brzy ráno – My s Bětkou jsme jedno ráno v 7 stáli na náměstí v Buránu. Hezčí pohled jsme tam za celý den neviděli. Ulice, která se později celá zaplnila otravnými stoly a židlemi předražených restaurací, byla plná místního ruchu. Babky si cestou povídají, lidé se z oken zdraví, v jedné otevřené kavárně jdou na Cappuccino a užívají si, že teď je to město pro ně. My se však jdeme podívat k moři, a když se vracíme o dvě hodiny později, náměstí je k nepoznání. Všude turisti a turistické atrakce. Přitom každou touto “turistickou atrakcí” (suvenýry, drahé restaurace, rádoby místní produkty) jenom podkopávají tu opravdovou atrakci / památku, která je na tom všem nejlepší – místo samotné.

Přes to všechno jsme našli restauraci na hlavním ostrově, která byla vytížena místními (a byla pochopitelně schovaná mimo hlavní proud), prozkoumali spoustu krásných míst u benátských kanálu, projeli pár kilometrů místním Vaporettem (waterbus), nakoupili spoustu lasagní v coopu, poněvadž to byla nejlepší cesta k obyčejnému italskému (a moc dobrému) jídlu a viděli ty nejzajímavější stavby celých Benátek.

Bologna

Čas se však naplnil a bylo potřeba jít dál – Bologna nás čeká. Bětka sice za žádnou cenu nechtěla opustit Benátky, já už se naopak těšil dál. Cesta do Bologně byla na kole na 3 dny. Z důvodů dříve zde psaných jsme kola vzali na ramena a vybrali si 3h jízdu vlakem. Volba to byla dobrá – přestože jsme se cestování s kolem báli (Itálie dokáže být plná překvapení), bylo cestování nadmíru spolehlivé. Vlaky byly dokonce tak nové, že už měly každý stojan na kolo vybavený vlastní nabíječku na elektrokolo.

Bologna však byla šok. Zhýčkaní krásným městem a (díky velké slevě) levným ubytováním jsme přišli do úplně odlišného města. Hotel byl vlastně minimum, které jsme za celý výlet okusili. Těžká bída, přesto paradoxně ve stejné cenové úrovni jako všechny naše další pobyty. I město na první pohled vypadalo jako zaplivaný Můstek, kde by člověk moc dlouho nepobýval. Říkali jsme si však, že to bylo hlavně tím nočním příjezdem a holt špatnou čtvrtí, kde bydlíme.

Ono to ale tak nějak všude vypadalo nic moc. Město bylo dost špinavé, spoustu podloubí (celkem jich tam mají skoro 40km) bylo smradlavých a na ulici chodilo dost žebráků. Byl to zřejmě kontrast prestiže nejstarší Univerzity na světě a pestrého sociálního života, kteří tam úspěšnější místní vedou.

To, co nejlépe vyjadřovalo Bolognu byly samotné stavby ve městě. Dvojice hlavních věží ve městě, které jsou obě nakloněné proti sobě, aby to ještě více bilo do očí, ukazují na italskou důkladnost a katedrála dostavěná obyčejnou cihlou zase ukazuje italský flegmatismus. Město to bylo vlastně fakt zajímavý. Opravdu ale platí, že Bologna je nejzajímavější od stolu v restauraci či kavárně, nebo od barové židličky místního klubu / baru. Ve městě je i díky univerzitě spoustu mladých lidí a město tak žije. Všude se dobře vaří, lidé jsou veselí a mají drive. A koneckonců, těch starých historických budov a hezkých náměstí tam mají opravdu hodně a stojí na to je vidět, jen člověk nesmí čekat italské město ve vzoru Florencie plné soch, muzeí, galerií a fontán.

Perfekce ala Bologna

I přesto jsme moc rádi, že jsme Bolognu viděli a musíme za dva dny pokračovat dál – další stanice Lucca, ve které máme plány projet celé Toskánsko.

Ať žije Itálie!