Carpe diem.

Carpe diem.
“Stejně nás to dostihne. Musíme se v tom jen uklidnit. Carpe diem,” končí hodinu profesorka češtiny a mně znovu dává facku celá nynější situace.

V noci padám z postele. Je mi malá. Ráno mě budí holub na balkóně a první denní paprsky. S údivem, že se probouzím v dalším bělostném dni, zase padám z postele. Alespoň, že na rozloženou karimatku.

Pes hlavou nahoru, pes hlavou dolů. Pravá noha nahoru, bojovník a ‘šavásána’. Vrána, stojka na hlavě, ‘čaturanga’ a spící holub. Poloha dítěte. Vypnout před restartem.

Další ráno. Padám z postele.

Pes hlavou nahoru, pes hlavou dolu. Pravá noha nahoru, bojovník a ‘šavásána’. Vrána, stojka na hlavě, ‘čaturanga’ a spící holub. Poloha dítěte. Vypnout před restartem.

Paprsky, úlek, padám.

Pes hlavou nahoru, pes hlavou dolu. Pravá noha nahoru, bojovník a ‘šavásána’. Vrána, stojka na hlavě, ‘čaturanga’ a spící holub. Poloha dítěte. Vypnout před restartem.

Leknu. Padám. Vypnu. Restartuju. Přežívám.

Jóga mě drží pohromadě. Ze všech zbylých jistot si držím tu, že moje tělo funguje. Cítím, jak se do toho nořím. Cítím, jak se mi napínají svaly, jak se mi na čele rodí pot a jak mi kloužou ruce po podložce. Pak cítím, co chce cítit moje tělo. Dám mu to. Dál cítím, že se nořím až po hlavu. Jsem tam. Cítím, že jsem tam. Dýchám, držím se pod hladinou, dech mi nedochází. A pak se vynořuju. Čistá.

Zvykla jsem si, že mi ráno tvoří pohyb a že jsem vzhůru až když si moje mysl i tělo projde procesem “malé reinkarnace”. Budí mě pád, ale probouzí mě pohyb.

Je zase ráno. Jsem zase na zemi. Ze země zase – pes hlavou dolů.
Každodenní reset.

Pro můj malý klid.

Užij dne.