1. máj ptačí perspektivou

1. máj ptačí perspektivou

Pohádali se. Dal jí košem. Uletěla mu. “Nemyslíš, zaplatíš,” ozvalo se jí v hlavě, když si v rozpálení nevšimla okna…

Přeýšlím nad tím, co značí, když ti pták narazí do okna a omráčen padá k zemi. Ať to značí lásku nebo smrt, je to vskutku unikátní. Zejména, když otevřeš okno v úleku, co se ptákovi asi mohlo stát a pár metrů pod tebou leží jak dlouhá tak široká – sojka.

Opatrně jsme se vkradli do zahrady a pozorovali, jak sojka leží a v úleku má zobák dokořán. Křídla měla roztáhlá. Byla nádherná. A omráčená. Netrvalo dlouho, Mikul popadl foťák a sojka začala pózovat. A já se uvrhla do myšlenek.

Vysnila jsem si příběh, kde sojka dostala košem. Na 1. máje…ten neřád! Stoupl jí adrenalin, když mu vyškubla pírko a dala se na “úlet”. Letěla a letěla, lidé pod ní nadávali, že je ten blbej pták posral a přitom z ubohé sojky kapaly slzy. Husté, smuteční slzy. Celá rozrušená letěla vzduchem jako stíhačka a když ji rudý opar zcela zamlžil zrak, ani si nevšimla, že letí do okna. Prásk.

Padla k zemi a se zobákem dokořán vyděšeně hypnotizovala starý květináč. Úplně zapomněla na svůj smutek a zlost. Byla ráda, že je naživu. A přesně tak jí v hlavě luplo a došla k uvědomění. Nestojí mi za to. Dala se dokupy, zaklepala křídly a ještě jednou poděkovala ptačímu bohu, že žije. Všimla si fotoaparátu. ‘No to je plottwist!’ řekla si a svůdně zamrkala. Pak se ztratila v jehličí borovice.

Točím po stole skleničkou, hltám chladné jarní doušky a koukám z okna. Přemýšlím, kde je sojce konec a prohlížím si fotky, které díky tomuto nešťastnému incidentu vznikly. A cítím se fajn. Protože jedna bytost, ta se (během dneška) dostala od úplného zoufalství k naprosté existenciální eufórii.

A není důvod vracet se zpět ke dnu.