No, já fotím vlaky…

No, já fotím vlaky…

Ze zkušenosti se tomu už skoro vyhýbám, jelikož to celkově nikdy nepřineslo moc ohlasu. Bětka ale říká, abych o tom rovnou napsal článek. No, proč ne, člověk má zkusit všechno.

Je těžké určit, kde má člověk začít. Asi tak, že rád fotím. Fotím už dlouho a fotím rád. Nebylo to ale jenom o mně, skoro vůbec ne. Měl jsem štěstí na svoje okolí. Totiž, hodně jsem se zajímal (a ostatně stále zajímám) o železnici a dovolím si tvrdit, že intenzivněji než jen jako malý kluk, co se chodí koukat na nádraží. Není tedy náhodou, že jsem se objevil tuze rád na táboře železničních modelářů, kam jsem i kraťoučce předtím začal chodit jako malý člen. No a tam se začíná tvořit to moje okolí. Tehdá ještě můj hlavní vedoucí železnici už aktivně fotil a několikrát nás v rámci odpoledního klidu “vytáhl k trati”, abychom si s ním šli pár fotek udělat. Hned viděl, že mě toto téma zajímá. Teď zpětně bych řekl, že jsem byl nezávisle zaujat do dvou věcí. Do železnice a do foťáků, což vlastně ve výsledku nehraje žádnou roli. Každopádně můj vedoucí mě tak začal postupně učit, ukazovat techniky a, to se nebojím říct, začal si mě vychovávat.

Člověk by si mohl říct, že fotit mašinky je sranda. Jezdí to všude, jezdí to furt a když si to někdo chce vyfotit, stačí jít na nejbližší nádraží. Haha. Opak je pravdou. Vlastně mě až překvapilo, jak moc striktní dokáže fotka mašinky mít pravidla. O tom ale později. Co je hlavní, tak pochopit, proč to není zas tak jednoduché, tedy spíše proč si to děláme tak složité. Zde je vhodné uvést paralelu s focením letadel. Nedávno bylo v Praze největší komerční nákladní letadlo An-225 a to bylo okolo fotografů hafo. Jak hobíků, tak profíků. Tady je to stejné. Existují lokomotivy, zejména ty starší, ne nutně parní, které se v běžném provozu už neobjevují nebo se objevují zřídka, a tak pochopitelně stoupají na ceně. (To, že si pak pamatujeme přesně (zdaleka nejen) jejich šestimístná čísla – tři určující obecnou řadu a tři určující specifickou lokomotivu, je už jiná věc) My šotouši, tak se nám říká, se pak takové mašinky snažíme “ulovit”. Zde přichází na “scénu” ono místo. Jasně, někdy člověk fotí i na nádraží, ale nikoliv proto, že “tam je to jistota”. Jedna z velkých výhod focení mašinek totiž je, že člověk se téměř neustále pohybuje na venkově v přírodě. Šotouš se snaží chtěnou mašinku vyfotit na co nejhezčím místě, zasazenou hezky do krajiny, kde okolo nic vlak neruší a fotka vypadá vyváženě. Stává se pak naprosto normální, že si šotouš vyleze vedle trati na strom, aby získal tížený nadhled, stejně jako se bude motat v nejhustším křoví, aby si ho celé vysekal a připravil si tak svoje jedinečné a nezvyklé místo.

O jakých pravidlech jsem mluvil? Zkusím pár vyjmenovat. Například že člověk musí dbát na to, jak svítí slunce, aby mu svítilo vždycky od zad – pak bude scéna hezky celá nasvícená. Stejně jako musí dbát, aby ve “výhledu” na scénu nebyla (nejenom) u trati nějaká tráva / křovina / cokoliv, co může vadit (taky proto s sebou nosím stále ruční skládací pilku), stejně jako musí dbát, aby scénu vyfotil správě – aby žádný prvek nebyl fotkou useknutý, aby fotka byla rovně, aby se toho co nejméně překrývalo… Spousta věcí, kamaráde. Ve zkratce by se dalo říct, že čím více je obecně fotka statická, tím více se klade důraz na vedlejší prvky. Věřím, že takový fotograf fotbalu cvaká co to jde a pak vybírá (přestože se i v tom samotném cvakání hodně vylepšuje). Já naopak jedu 2h na jedno jediné místo, abych v rámci často tak maximálně dvou osudových sekund správně zmáčkl spoušť a měl fotku přesně tak, jak jsem si to připravoval. (Samozřejmě, že nic výše zmíněného není pravidlo, avšak je to většinovým standardem).

Představme si, že jsem jel dvě hodiny na místo, svítilo mi sluníčko do zad, bylo hezky vidět na trať, nic nikde nerušilo, nebyla ve fotce žádná kolize a já jsem cvaknul ve správnou chvíli. Co dál? Přichází další velká etapa. Editace. V dnešní době díky digi. zrcadlovkám fotíme (téměř) všichni do RAWu (RAW – bezztrátová (ne)komprese souboru) a už i při samotném focení s editací počítáme. Foťáky totiž nemají tak široký dynamický rozsah jako má naše oko, takže se snažíme tomuto pohledu co nejvíce přiblížit. A vlastně jsem teď řekl, o co jde v editaci nejvíce. Upravit / doladit fotku tak, aby vypadala přesně jako v reálu. Teď by si každý mohl říct, že foťák to přece vyfotí tak, jak to bylo. Jo, čistě z teoretického hlediska ano, ale prakticky ne. Například Canon všechny svoje fotky noří lehce do červena (stejně jako Nikon do zelena). Vyvážení bílé často není perfektní, člověk (protože s tím už počítal) zesvětluje stíny a ztmavuje světla (aby se přiblížil lidskému oku) nebo třeba upravuje odstín modré v obloze, aby nebyla ani příliš zelená, ani příliš fialová. Všechno proto, aby fotka byla ideální.

Na konec chci ale zmínit úplně něco jiného, než že budu dál vyjmenovávat suše všechny body, které “splňujeme”. Naopak chci říct, co takové focení mašinek nabízí a těžko se to hledá jinde. Nabízí to opravdu velký klid (zejména poté, co fotku vyfotíte), kdy jste jako malý človíček posazen do více či méně cizí krajiny, jste součástí malé komunity a máte se dobře. Okolo je vždycky hezky, svítí sluníčko, vy jen posloucháte a kocháte se okolní přírodou a neřešíte nic než jenom fotku. Není se tedy čemu divit, proč je to mezi námi tolik oblíbené. Je to totiž úžasný únik od denní rutiny. A ještě k tomu vám vaše fotky dokážou dělat radost i další, rutinní dny.

A to se prostě vyplatí.