Ve stínu pod jabloní…

Ve stínu pod jabloní…

…tam to tak krásně…voní? Můj “návrat do domoviny” mě mimo jiné znovu navábil k cyklistice, jíž jsem teď obměnila pečení kremrolí. A vlastně ne tak úplně.

Můj cyklovýlet vypadá jako pečení kremrolí. Nejprve si vyrobím formičky – připravím kolo, poté si uhnětu těsto – protáhnu svaly, těsto nechám odležet – zvažuju trasu. Pak vyndám těsto – zacvaknu tretry a už to jede samo.

“Kiliáne, pojď, dáme si tu trasu do Německa, kterou jsme tak dlouho plánovali,” říkám vychechtaná za jízdy svému cyklo-buddymu, omámená pseudovolností. Po vymícení nápadu odpovědí “Tak mi řekni, jak přejedeme hranice…” mi dochází, jak moc na kole vypínám.

A to je dobře. Každý den se probouzím, abych si během videokonferencí protáhla ztuhlé svaly a mohla po povinnostech ihned vyrazit. Ve dvanáct mi končí hodina, v půl jedné mám v břiše oběd a v jednu už na mě zvoní kamarád: “Pohni!”

Nejen, že se na kole dá skvěle vypnout, dá se na něm i ideálně cestovat. Jelikož teď nemám možnost sednout do auta a vyrazit, kam se mi zalíbí (mimo jiné proto, že nemám řidičák), vyhovují mi mikro-cyklo-cesty. Fungují stejně jako jakékoli jiné vášnivé cestování – prostě jedeš a objevuješ. Pokud nejsi spontánní cestovatel, jedeš podle naplánované trasy. Pokud ti chybí dobrodružství, jedeš za nosem. Já to kombinuju a pomalu zjišťuju, jak málo znám svou domovinu.

Třeba včera jsem v sobě probudila dobrodruha-šílence a nebyl kopec, kterému bych řekla ne. A tak jsem se přes hory, doly, pole a krávy dostala až na rozlehlou louku obklopenou lesem, na které se krávy pásly. A jelikož nic nikde neříkalo STOP, jela jsem dál. Po chvíli jsem se dala do řeči s místním, který mi vysvětlil, že jsem na jeho pozemku. Místo toho, aby mě vyhnal, jsme však opěvovali krajinu a smáli se tomu, jak se máme dobře. A jak dobře se mají jeho krávy. Chlubil se telecím masem a já řekla, že jsem vegetarián. Do té chvíle se však konverzace vyvíjela báječně.

Den předtím jsem dojela až k jedné jabloňové aleji. Tam jsem odložila kolo a procházela se mezi stromy. Dala jsem si i pár psů hlavou dolů a se smoothiečkem v ruce pozorovala, jak se ze dne stává večer. A byla jsem zase svoje a zase šťastná.

V tomhle článku nechci jen pět ódu na severní sudety, chci tě popostrčit k tomu, ať jdeš ven. Pořád všude slyšíme, jak si musíme rozšiřovat hranice, ale často nám nedochází, že to, co v nich je, možná dost dobře neznáme. Tak cestu na Bali vyměň za kolo a podívej se, kde žiješ. I to ti tahle doba přináší.