Láska za časů corony

“S největší pravděpodobností bude od dnešního večera platit karanténa pro celé Česko.”

Touhle informací nás zaskočila Minuta ve chvíli, kdy už jsme byli rozhodnuti vydat se následjícího rána do centra Prahy a objektivem zachytit její vyprahlost. Přesně tak jsme taky chtěli začít náš blog – zaznamenáváním, jak si žijeme my náctiletí v těchto bizarních, skoro záškoláckých časech.

Zarytě pražskou duši nepotěšíme, když se veřejně přiznáme, že jsme prchli tam, kde živáčka potkáte jen s trakařem, kde je bezlaktózová mozzarella utopií a kde vaši polohu ani Find My Friends nezaznamená. Tak krásné vyhnanství. Naše milovaná chalupa!

Dny tu trávíme následovně: Cesty na nákup si prodlužujeme ideální cyklistickou trasou, slunečnými rány se pročítáme na říčce v oprýskané kanoy a věci do školy děláme z pohodlí pruhované hamaky, kde nám chemické vzorce zakrývá stín jabloní.

Ze mě i Mikula se dokonce stává ideál rustikální děvečky, která každý den podojí krávy, nakrmí slepice, podřízne vepře…no, skoro. Zvládli jsme zeleninovou polévku a pyšnit se s ní budeme, dokud se nám pod rukama zázrakem nezrodí kulajda.

Abychom nevypadali nezodpovědně, jedním očkem stále kontrolujeme zprávy a řídíme se pokyny vlády. Jsme opatrní, proto nás taky nepotkáte. Přecijen jsme omezeni na jedinou kánoi, dvě kola a dvacet vajec…

Jen žertuji, Ivánku. Máme všechno, co potřebujeme. A doufám, že si v těchto časech kus “toho svého” v něčem najde každý. Já to svoje čerpám z denního cyklu, který se konečně tak nějak sám stáčí do klubíčka mých přirozených potřeb…a ze zeleninové polévky. Nebe a dudy.