Naše poslední destinace má potenciál být klidným zakončením našeho spanilého výletu po Francii. Oba se na Strasburg těšíme, částečně i proto že to bude po Marseille příjemná změna.

Špatný byt, jdeme do hotelu!

Vystupujeme v 22:07 z TGV a jdeme se ubytovat. Na nádraží nás čeká krásná atmosféra, která je oproti Marseille jako ta nejpříjemnější pěst mezi oči. Ještě nikdy se mi nestalo, aby před hlavní nádražní budovou směrem do parku hrála klasická hudba a vítala tak nové příchozí. Bydlíme blízko centra a cesta tak trvá jen 10 minut. Byt se podezřele jednoduše odemkne a my brzy zjišťujeme, že byt naopak nejde zamknout. Resp. dveře jsou zajištěny doplňujícím malým zámkem na dveře, který však ze 4 tenkých vrutů drží jen na dvou, takže se zámek vlastně jen vyklá a povolil by, kdyby se kdokoliv jen omylem opřel o dveře. Společně s tím, že byt vypadá úplně jinak (a hůř) než ten inzerovaný, že vlastně ani není ustláno, že hostitelka nám vůbec neodpovídá, že to celé vypadá nějak pofi a že chybí i pitomý ručník, tak s Bětkou usuzujeme, že tady spát nemůžeme, protože to není dobrý místo a i kdybychom tu přespali, nemohli bychom tu nechat věci přes den. Hledám dostupné hotely v okolí a blízko nás jeden je. Ještě nikdy jsem si neobjednával hotel ve 23:30, abych do něj ten stejný den šel. Recepce je v noci pouze ve francouzštině, takže Bětka překládá, že pokud si bookneme hotel online, můžeme přijít třeba hned. A to taky děláme. Ve 23:45 už jsme v příjemném hotelovém pokoji, který jde zamknout, který vypadá normálně a z kterého nečíší atmosféra, že je něco zle. Bětka je ještě v komunikaci s Airbnb podporou, protože budeme chtít za ubytování vrátit peníze: Dostali jsme jiný byt a nejde zamknout. Bětka kouká, že od doby, co jsme ubytování koupili, přibylo několik vážně špatných recenzí na danou hostitelku. To zas máme štěstí.

To teda máme. Protože na hotelu v klidu v koupelně koukáme znova na štípance, co trápili primárně Bětku, ale začali se objevovat i u mě. Začínáme pochybovat, že to jsou jenom komáří štípance a naopak si začínáme myslet, že jsme na ubytování v Marseille měli v posteli ještě nevítané hosty. Štěnice, nebo blecha? To bohužel nevíme, nicméně jak dojedeme do Prahy, tak si svoje věci budeme muset prohlídnout a rozumně ošetřit.

Strasburg, město plné krásy

Den začínáme poctivým brunchem v místní veganské kavárně a bistru Origin, coffee shop Végétal. Každý veganský podnik je pro nás výhra – já nemusím řešit laktózu a Bětka kravské mléko. Nicméně tenhle podnik je vynikající, a tak v něm sedíme skoro celou hodinu a už tak nějak začínáme cítit, že je to už 4. město a našich sil není nekonečně. To nás ale nesmí zastavit a tak vyrážíme dál!

Čeká nás projít si historické město. A že to ve Strasburgu opravdu stojí za to! Jejich nejhezčí historické centrum se roztahuje přes celý ostrov vytvořený okolo řeky L’Ill a jeho součástí je i čtvrť La Petite France, která je vyloženě ikonická svou zachovalou dobovou architekturou obklopenou místním vodním kanálem. Tam si mimo jiné vyhlížíme místo, na kterém si večer dáme piknik a dobré víno, které se zde prodává na každém rohu. Kromě Malé Francie jsou ve starém městě i jiné věci, co se nesmí přehlédnout a na které se jdeme podívat, jako například Cathédrale Notre-Dame, která po 200 let držela rekord nejvyšší budovy světa (přestože je to nyní už dávno od doby co byla rekordmankou) a která uvnitř obsahuje takový svůj malý orloj (který ale pražáka zklame, když čekáte v celou hodinu stejné představení jako nabízí orloj pražský).

Evropský parlament

Současně bylo mým přáním navštívit sídlo evropského parlamentu. Chci vidět, jak vypadá místo, ve kterém se jedná o naší budoucnosti. Prohlídky vedou skrz hlavní části EP a součástí je i prohlídka jednací síně. Tam mimo jiné dostáváme elektrického guida (v češtině), který nám představuje koncept EP a zajímavosti o něm, stejně tak o budově jako takové.

S Bětkou máme na pozorovacím balkónku příjemnou debatu o tom, co pro nás osobně EP znamená, jak je to v něčem naprosto skvělá instituce a naopak jak se to v něčem stává takovou konzervativně-utopistickou zašívárnou. Aniž bychom EP považovali za světového spasitele veškerého zla, tak projev předsedkyně EP, který si skrz elektrického průvodce pouštíme, nás překvapuje svou růžově zabarvenou kýčovitostí. Ostatně jak píše Bětka:

Při kýčovitém projevu předsedkyně EP, který si pouštíme, nás udeří uvědomění, že politici žijící v mezích této kopule do velké míry opravdu žijí v ideji jistého politického kýče, který ve světě lidí za hranicemi jednacího sálu působí uměle a přesaturovaně. Pomáhá nám to najednou lépe pochopit stranu lidí, kteří svou víru v EU nepěstují.

Museum moderního umění podruhé a labutí píseň našeho výletu

Jako lusknutím prstu se probouzíme do posledního dne našeho výletu a jen se divíme, jak to rychle utíká. Dáváme si co možná nejdelšího šlofíka, protože ve vlaku toho večer moc nenaspíme. Nepřekvapivě pak jdeme znova do té skvělé veganské kavárny a užíváme si výhledu do hezkého města u veganského koláče a sendviče.

Jako odpolední program volíme muzeum / galerii moderního umění. Bohužel jsme již rozmazlení galeriemi v Paříži a hlavně toho vlastně už máme fakt plné kecky, přesto i tak si výstavu užijeme. Například mě těšila sbírka dalších děl mého nového favorita Františka Kupky. Pak si s Bětkou děláme na kinofilmový Olympus OM-1 první společnou fotku na samospoušť a zároveň památeční fotku k tomuhle výletu. Pak už jen bereme věci a jdeme na vlak.

PS: Offenburg a moje basa

Abychom měli v Offenburgu dostatek času na přestup do Prahy, jedeme již dřívějším vlakem ze Strasburgu. To nám dává 90min volného času, které se brzy stanou časem pro RAID na Kaufland. Zjevně mi zrovna ve špatný čas zašplouchalo na maják, takže se později objevuji zpět na nástupišti s plnou bednou lahváčů limonády Spezi. Vezmou mě s tím vůbec do vlaku? Naštěstí berou, takže si sedáme na svá místa a vyrážíme do Česka! Je to neuvěřitelný, ale náš výlet je u konce. Jedeme vlakem EC 459, který jede přes Ústí, takže máme v plánu vystoupit již tam a povyprávět Bětky rodičům všechno, co jsme viděli, hnedka z první ruky. Ale skoro si až říkám, že nebudu mít moc co nového říkat nad rámec toho, co píšu zde. Ale to neva.

Tak snad už jenom, abych se rozloučil.

Au revoir!