Máme velké štěstí a radost, že v Paříži má Bětka kamarádku, co nás u ní ubytuje. Získáme tím obrovské množství informací o městě, které bychom sami jen těžko hledali.

Tím, že po cestě vlakem jsme byli úplně vyždímaní, tak bylo potřeba u Heleny trochu vydechnout. Teoreticky jsme tedy v Paříži byli od rána, fakticky jsme byli mentálně přítomni až odpoledne. Prošli jsme si centrum města u Seiny, dali si s Helenou kafe v jedné z tisíce typických kaváren se zahrádkou na chodníku a vyjeli na sdílených kolech směrem k Eiffelovce.

Ještě, než budu pokračovat, tak se chci zastavit nad jejich kavárnami. Fascinuje nás s Bětkou, jak moc jsou kavárny koncipované na to, aby si člověk sednul na zahrádku a čučel. Nejen, že jsou kavárny zpravidla na rohu (a to skoro na každém), aby měl člověk výhled do co možná nejvíce směrů, ale i židličky jsou u všech stolů otočené tak, že koukají jen do ulice. A lidi v kavárnách? Sedí třeba i po jednom, kouří cigaretu nebo doutník, pijí kávu, luští křížovky, čtou noviny či knihu a čučí. Naopak lidi, co jen jdou po ulici, nejsou nijak ve stresu z toho, že na ně někdo konstantně čučí. Je to fakt zajímavá a hrozně návyková věc. Tím, že v tak velkém městě se pořád něco děje, a tudíž je pořád na co čučet, tak to začíná bavit po krátké chvíli i nás.

Nicméně dost o kavárnách. Jeli jsme si na místních sharingových kolech prohlédnout Eiffelovku. Helena se k nám nakonec taky přidává, přestože původně chtěla pracovat. Jedeme po levém břehu řeky a i cesta na kole je dobrodružství. Pařížané mají na hlavních cyklistických tepnách vyhrazené pruhy pro kola, ve kterých to vážně sviští. Pařížané zároveň nejsou úzkoprsí Němci, takže sviští zleva, zprava, rychle, pomalu, na zelenou i červenou, přes přechod i po chodníku. Projíždíme kolem místa, co vypadá jako učesanější a hezčí náplavka (pod Musée d’Orsay), podjíždíme spoustu hezkých mostů a okolo řeky vidíme spoustu krásných staveb.

Vracíme kola a nad námi se tyčí Eiffelova věž. Je daleko krásnější a zajímavější, než bych čekal. A taky je světle hnědá! Je to dominanta, co trčí nad každou střechou Paříže. V noci ještě periodicky svítí jako maják světlem do okolí a celá je ozdobená světýlky jako vánoční stromeček, na což se večer, musím uznat, pěkně kouká. Nicméně člověk se musí koukat jenom nahoru. Když by se díval i před sebe, viděl by přistěhovalce, jak prodávají na prostěradle roztaženém po zemi laciné suvenýry připomínající věž, jak agresivně vnucují tradiční africké náramky (proč!?) nebo jak grilují (a asi prodávají) kukuřici ogrilovanou na roštu z obráceného nákupního vozíku, zatímco si oheň dělají z kartonu, zřejmě získaného od popelnic ze stejného supermarketu, kde ukradli košík. V podobném duchu pak vnímáme i ostatní turisticko-historické dominanty města. Samy o sobě jsou krásné, ale nejbližší okolí je opakem krásy. Naštěstí je Paříž obří město a člověk je za chvíli pryč z davu, přitom v krásném prostředí.

Večeříme v čínské čtvrti v místní asijské restauraci. Jdeme tam úplně bez reference, ale restaurace působí obyčejně, male a úplně zaplněná, takže víme, že nešlápneme vedle. Ostatně jídlo jsme si nakonec nejvíce oblíbili v sérii jídelen Bouillon Chartier, což v překladu znamená něco jako Chartierův bublající vývar. A vlastně to tak je. Je to elegantní restaurace, kde chodí číšníci dobově oblečeni, kde Vám podávají šneky, prasečí kopýtka, jazýčky a další francouzské speciality, kde podávají dobré víno a kde se skvěle najíte. Paradoxně je to ale restaurace, kde hlavní jídlo stojí méně jako kebab kdekoli ve městě. Vlastně i obyčejná čínská restaurace byla dražší. Což zejména s přihlédnutím k jejich menu jednoznačně ukazuje, že jejich touha není pouze oškubat tupého turistu a něco mu dát na talíř, ale naopak maximálně přiblížit typickou francouzskou kuchyni všem lidem bez rozdílu. Shodou náhod když sedíme s Bětkou v Bouillon Chartier na večeři, sedá si vedle nás s nákupním vozíčkem stará babička a jakmile vidí u mně na stole hovězí jazyk, objednává si u číšníka hned to samé.

V Paříži jsme ale jenom neseděli (nečučeli) v kavárnách nebo v restauracích. Jako studenti máme možnost vstupovat zdarma do veškerých muzeí. Sice to pro nás s Bětkou není rozhodující faktor, přesto je hrozně milé cítit, že někomu záleží na tom, abychom se vzdělávali. Navštívili jsme proto Centre Pompidou, které se bude brzy na 5 let zavírat a které má skvělou stálou expozici muzea umění 20. století s přesahem do současnosti. Stejně tak jsme byli v Musée d’Orsey, které svou sbírkou realistických, impresionistických a dalších sbírek, jmenovitě umělců jako Manet, Courbet, van Gogh nebo Renoir, se specializuje na období konce 19. a začátku 20. století. Jediné velké, co jsme vynechali, je Louver, protože jsme věděli, že na tak velké muzeum nemáme čas a že nechceme jen lacině utíkat, abychom viděli Monu Lisu a pak zas běželi pryč. Ostatně i dvě předešlá zmíněná muzea nám dala celkem zabrat a člověk byl na konci po prohlídce celého muzea relativně vyčerpaný z těch všech podnětů a informací. To mimo jiné proto, že jsem prolomil svůj stud a opovržení, a koupil si vlastního e-guida se sluchátkem do ruky. Zpětně nechápu, proč jsem to nedělal již dříve.

Mimo to jsme si i prošli celkem slušnou část vnitřní Paříže, byli jsme se podívat ve známém (a velmi starém) knihkupectví Shakespeare & company, viděli jsme Sainte-Chapelle, koukli na Montmartre, okolí Louvru a dalších významných míst. A když jsme nešli pěšky, využívali jsme jejich silně zahuštěný systém metra. Ten taky stojí za zmínku hned z několika důvodů. Nejenom že linky tvoří v součtu opravdu dlouhou síť, ale i provozně využívají jak soupravy bez řidičů ve smíšeném provozu s řidiči, tak soupravy vybavené pneumatikami s bočním vedením místo standardního železniční nápravy s okolky (což ve výsledku znamená, že si člověk přijde jako by jel autobusem) a jejich síť má někdy až skoro příliš blízko od sebe své stanice (natolik, že člověk už ani nepochybuje, že jede autobusem).

No a to je z Paříže vlastně všechno. Aniž bychom se flákali čučením v kavárně déle jak půl hodiny denně, tak víc jsme toho stihnout už nezvládli. Aktuálně jsme již na cestě do Bordeaux a víme, že do Paříže musíme znovu. A pak možná ještě jednou. A stejně to nebude dost.