Opět zdravím z Francie. Z klidného a příjemného Bordeaux se přesouváme do druhého největšího města Francie a zároveň se ještě hlouběji noříme na jih Francie. Čeká nás další město, zase úplně jiné než ty předchozí, azurové pobřeží a hodně sluníčka.
Přijíždíme do Marseille v půl deváté večer, takže sotva co vystupujeme z vlaku se začíná stmívat. O Marseille máme jisté předsudky ohledně čistoty a bezpečnosti. A oprávněně, přece jen je pověst města Marseille v tomhle směru věhlasná. Hned jak vystoupíme, tak nás na nástupišti zdraví příšerný bordel. Společně s bordelem nás vítají i místní podivíni, co stojí u vstupu na nádraží a divně koukají. Upřímně si říkám, že být tu sám (a nedejbože holka), tak se tu bojím. Naštěstí jsme dva a jsme s našimi taškami tak trochu vozembouchové, takže nejsme prior-target místních vobejdů. V podobném, leč už mírnějším, duchu se nese naše půlhodinová procházka (proběh) města k ubytování.
Ubytování je vlastně taky podobného duchu co jejich nádraží. Zdi příšerně obouchané, u vchodu inzerce na deratizaci švábů (což o lecčem vypovídá), dlážděným schodům občas chybí dlaždičky a někdy zase přebývá malá dírka srkz schody dolů, no prostě to vypadá jak kdyby to mělo za chvíli spadnout. Naštěstí na vrchu nacházíme relativně pěkné ubytování, přinejmenším skvělé na dosavadní poměry.
Basilique Notre-Dame de la Garde
Ráno vyrážíme na jedno z významných míst Marseille, Basilique Notre-Dame de la Garde, což je krásný kostel zasvěcený mladé pani Marii tyčící se nad celým městem. Ráno jsme fascinováni tím, že si vybereme v Marseille zrovna ten den, co ve Francii slaví státní svátek nanebevzetí sv. Marie. Na kopci je to proto nátřesk, jedou tam bohoslužbu za bohoslužbou a do toho se tam motají turisti (jako my), co si to chtějí alespoň rychle prohlídnout. Naštěstí je na kopci fakt perfektní výhled na celé město i jeho přilehlé kopcovité okolí, stejně tak na místní velký přístav. Koneckonců to je taky jeden z důvodu, proč tam člověk je. Jen kdyby zrovna nebylo po poledni, tak se na město kouká lépe. Mezi bohoslužbou má být Next Visit, tak čekáme, ale jakmile vidíme, že na Next Visit pustili třeba tak 20 lidí z těch přibližně 150 co tam stáli a další je zase za 90min, tak to vzdáváme a jdeme zpátky do města. Bětka mě zároveň cestou zpět popichuje, že pokud bych chtěl kostel vidět prázdný, tak ať si zítra ráno na kopec vyběhnu. To není vůbec špatný nápad.
La Panier
Po obědě nás čeká lepší program. Jdeme nakoupit do místní prodejny jejich Savon de Marseille, tedy kultovní pevná mýdla na olivo-olejové bázi. Má to zde již dlouhou tradici a je to tak trochu evropský kult dobrého mýdla. Jakmile si nakoupíme, tak si jdeme projít nejstarší okres města. Je to trochu smutný příběh tím, že velkou část té čtvrti zničili nacisté při obnově města, přesto malá část zůstala zachována a je vážně krásná. Jsou to malé úzké uličky lemované starými několikapatrovými domy, které jsou v ulicích obestavěné velikými květináči a ještě většími kytkami. Ještě krásnější pak je, pokud si člověk uvědomí, jak špinavé je Marseille v jiných čtvrtích. Čtvrť procházíme tam a zpět, a protože je malá, brzy ji máme celou prozkoumanou. Sedáme proto na večeři a jdeme sepisovat pohledy, co chceme poslat. Večer za tmy se pak zase nepříjemně motáme starým přístavem mezi těmi všemi podivíny a přistěhovalci, kteří se setměním jako by ožili a vobejdují na veřejnosti.
Parc national des Calanques
Ráno vstávám dřív a Bětka ještě spí, takže je jasný co mě čeká. Beru běžecké boty a jdu si vyběhnout na basiliku sv. Marie, dokud tam nikdo není. A opravdu, jakmile si vyběhnu ten slušný kopec, tak mě čeká nejenom nádherný výhled na celé město, jak zrovna vstává, ale i na úplně prázdný kostel. Super, teď si to v klidu prohlídnu. A taky celkem hezky začnu další den.
Na tenhle den jsem se totiž hodně těšil. Necháváme všechna ta města za sebou a vyrážíme k vodě. Marseille má impozantní přístupnost do jednoho krásného národního přírodního parku. Je to zároveň první národní park, na jehož kraj jsme dojeli za 30 minut městským kloubovým autobusem s městskou denní jízdenkou. Je to přírodní park plný vápencových skal, který u mořské hladiny skrývá spoustu krásných zátok ideálních na koupání. O to hezčí, že aby se člověk k moři dostal, musí si alespoň 4km k moři pěšky v hezkém parku dojít sám. Hlavní zátoky jsou tam primárně tři, z toho dvě jsou ale dostupné (s omezením) autem a jen jedna je pěší. Do té chceme jít, protože doufáme, že tam bude nejméně lidí.
Cestou v autobuse ale Bětka omylem naráží na vyvěšenou reklamu, která říká, že od tohoto léta je do právě té zátoky, kam chceme jít, nutná rezervace a bez ní je vstup zakázán pod vysokou pokutou. Rychle se zkoušíme rezervovat, ale rezervace se dělají tři dny předem, od 09:00. Jsou sice zadarmo, nicméně ani to nám nepomůže, je už pozdě. Stojíme před rozhodnutím, co dál. Autobus nás veze nejblíž zátoce, kam ale nemůžeme a ostatní zátoky jsou od místa relativně daleko. Vědět to dříve, jedeme (jiným) autobusem úplně jinam. V případě největší nouze tam ale vede ještě jedna turistická stezka i do další zátoky, jen to bude trochu těžší cesta, nicméně sázíme na ní jako naši záchranou brzdu. Přece jen jsme se vybavili velkým množstvím vody, jídla a nešli jsme v žabkách.
Když vystoupíme, tak zkusíme jít směrem k chráněné zátoce s úmyslem, že necháme situaci trochu vykvést a až podle toho se rozhodneme. Potkáváme první stanoviště hlídky strážců, co se nás ptají na rezervaci a následně nás informují o alternativách bez rezervace. Žádnou pokutou nám ale nevyhrožují a ani nic nezakazují. Cesta do vedlejší zátoky, ale i té s rezervací, je ještě chvíli stejná, tak od hlídky odcházíme a přemýšlíme zda to risknout nebo se odklonit do jiné zátoky. Po chvíli později potkáváme lidi jak jdou směrem zpět, tak vyzvídáme, zdali měli rezervace a jak to tam vypadá. Smůla. O kus dál stojí další strážci a už vyžadují občanky a rezervace, jinak vás otáčí. Chvíli mě napadá, že když známe jejich přibližnou pozici, tak je můžeme obejít a vyhnout se tak vyhazovu, nicméně riziko, že nás pak chytnou na pláži, kde už žádné slitování mít nebudou, stále přetrvává. Primárně ale Bětka poznamenává, že tenhle zákaz je tu kvůli té krásné přírodě, nikoliv proto aby si jen někdo namastil kapsu, a tu bychom měli respektovat, s čímž se (později) velmi ztotožňuji, a proto obracíme k druhé zátoce.
Po 3km docházíme do krásné zátoky s přístavem, Calanque de Morgiou. Aut je tu málo a místo vypadá daleko pěkněji než bychom čekali. Kousek dál za přístavem se mají nacházet dvě malé pláže. První nacházíme pár minut od přístavu, pro druhou si ještě 10 minut jdeme. Pak se nám otevírá nádherné místo, kde chceme strávit celé odpoledne. Máme s sebou dost jídla i pití, takže nám vůbec nevadí, že reálná civilizace je hodinu svižnou chůzí daleko. Na kamenech si roztahujeme deku a mně teprve dochází, že i ve Francii mají fakt pěkné moře. Voda je tu slaná, průzračně čistá a teplá. Krása.
Čas tu utíká podezřele rychle, takže je už večer a my musíme na jeden z posledních autobusů, který ten den jede zpět do města. Cesta je dlouhá a celkem dost do kopce. Předcházíme babičku, co polo francouzsky a polo anglicky hudruje německému páru, že nechápe proč tu nejezdí žádný autobus. Říkáme si, že bychom mohli stopnout nějaké auto směřující ze zálivu. Vede odtamtud jen jedna cesta, která ústí u zastávky autobusu, takže by nás mohl svézt každý. Jenže všechny auta jezdí jenom dolů! Nezbývá než šlapat, což se upřímně člověku moc nechce, potom co celý den jen plaval nebo ležel na slunci. Chudák babička.
Je to neskutečný, ale za 90min od chvíle, co jsme odešli z pláže v národním parku, čekáme v metru na vlak abychom dojeli domů k přístavu. Poloha tak krásného parku mě nepřestává fascinovat. Můj naivní plán si ještě večer vyjít k basilice a pozorovat město za tmy se rozpadá s příchodem domů, co padáme do postele. Nevadí, ráno to bylo krásné dost.
Palais du Pharo
Poslední den v Marseille si dovolujeme spát déle a nespěchat. Upřímně totiž nevíme, co bychom v Marseille ještě chtěli vidět velkého. Samotné město nás tolik nezaujalo a hlavně nemáme úplně celý den, tím že odpoledne se přesouváme dál. Navrhuji se podívat k paláci vystavěném Napoleonem III. pro svou manželku. Je tam dobrý výhled na staré město z druhé strany než nabízí bazilika. A fakt, Napoleonova paní tam měla skvělý výhled. Koukáme chvíli na provoz lodí, já obdivuji velikost trajektu, co denně vozí cestující na Corsicu a pak si jdeme zpět zabalit věci, vlak už za chvíli pojede.
Trapně se opakuji, když říkám, že tenhle článek píšu na cestě vlakem do další destinace, ale je to tak. Vlastně Vám ale tak trochu kecám. Pokaždé si text připravuji už průběžně v daném místě, ale většinu sepíšu a upravím až ve vlaku. Nemůžu tomu ale věnovat veškerý čas, protože cestování vlakem je jeden z důvodů, proč jsem se na tenhle výlet tolik těšil.
Teď už frčíme rychlo-vlakem do Strasburgu, naší poslední francouzské destinace a zároveň poslední destinace našeho výletu vůbec. Až se s Bětkou divíme, jak to utíká.
Nicméně na to, jaký jsme to měli ve Strasburgu zase jindy.
