Další velká destinace našeho výletu je před námi. Čeká nás jedno z největších epicenter produkce vína, hezké staré město a výlet na největší písečnou dunu v Evropě.
Přijeli jsme až v pozdním odpoledni, takže jdeme rychle na ubytování shodit batohy a pak se řítíme do centra. Oproti Paříží je Bordeaux docela šok. Město působí daleko klidněji a taky menším dojmem. V tom dobrém slova smyslu. Hezké staré centrum jde projít pěšky za půl hodiny rychlé chůze. Večer nechceme večeřet v restauracích na náměstích, které mi až příliš připomínají restaurace na Staroměstském náměstí (přestože později uznávám, že tady je jejich charakter jiný, lepší), takže bereme do ruky kebab a jdeme si sednout k řece a pozorovat město z místní náplavky, kterou později před naším odjezdem okupují velikánské zajezdí lodě.
Jakmile se setmí, tak se jdeme projít zpět do starého centra mezi všechny ty zahrádky na ulicích. Cestou potkáváme namakané pouliční atlety, co si vybubnují atmosféru mezi zahrádkami, aby následně na ulici začali skákat různá salta a kombinace (a šli pak vybírat drobné po skončení vystoupení), stavujeme se na noční zmrzku, objevujeme město a směřujeme to pomalu zpět na naše ubytování, protože zítřek bude dlouhý.
Konkrétně totiž bereme auto a chceme se jet podívat na největší písečnou dunu v Evropě, Dune de Pilat. Je to 3km dlouhá písečná duna 100m vysoká, která se tam za posledních několik tisíc let vytvořila a postupně se posouvá do vnitrozemí. Cestou jsme se ještě chtěli zastavit v Arcachonu, což je oblast známá pro lovení ústřic, a nakonec se vracet do Bordeaux přes jihovýchod, skrz spoustu vinic a Chateau s vínem.
Autopůjčovna
Největším problémem celého dne se ukázalo půjčení auta. Půjčili jsme si ho ve společnosti Goldcar, o které nyní vím, že si u ní auto již nepůjčím. Zjevně je to firma, ve které dodatečné poplatky tvoří základní zdroj příjmů. Něco jako Ryanair, nicméně zde jsou poplatky ještě méně transparentní a člověk někdy ani nemá šanci situaci ovlivnit. Jako nejlepší příklad se ukazuje naše situace při vypůjčení, kde člověk musí složit vratnou zálohu 1400€ (+120€ zálohu na palivo), což je standardní praxe u všech půjčoven. Nicméně složení zálohy zde probíhá přes nějakou jejich banku, která si za převod z jiné než francouzské karty účtuje 9% z platby. A nepřekvapivě je to částka, která se nevrací. Samozřejmě Vám pak nabídnou ještě jejich vlastní produkt pojištění, při kterém už není potřeba zálohu platit a rovná se přibližně 5% z ceny půjčovného. Vy jste o tomto samozřejmě předem neměli ani páru, tedy jinými slovy Vás teď oškubou a vy nemáte možnost to ovlivnit, ale snaží se Vám navodit pocit, že si máte možnost vybrat, bohužel jen mezi špatným a hodně špatným. Zkušeného cestovatele ale nyní určitě napadá, že stačí mít Revolut a zaplatit pomocí této karty v místní měně. Tse, vtipe! Revolut už nepřijímají, šmejdi. My jsme zjevně über-zkušení cestovatelé, tudíž máme Curve kartu, která platby provádí v lokální měně a tváří se jako místní karta, a tedy nacházíme rabbit hole, platíme deposit a poplatku 9% se vyhýbáme. Pán za přepážkou nechápe a nerozumí, nicméně už nemá další poplatek v rukávu.
Jdeme si k autu a vidíme na něm viditelné poškození. Jdeme tedy nahlásit poškození vozidla a žádáme, aby tato poškození byla předem zapsána do předávacího dokumentu pro naše krytí. Všechno se nafotí a popíše na jejich služební tablet. Při podpisu aktualizace předávačky se ptám, aby mi ukázal, co podepisuji, protože na tabletu je od-scrollováno až na konec. Technik se potí a ukazuje mi prázdný list se slovy, že to tak je vždy a úplná zpráva mi přijde na mail. S Bětkou víme, že tady něco smrdí. Protože je to trochu patová situace a stojíme s tabletem na parkovišti, tak podepisuji, nicméně požaduji vytisknout fyzickou kopii dokumentu před odjezdem z půjčovny. V půjčovně se tvoří velká fronta. Čekáme 30min a mé žádosti o tisk není vyhověno se slovy „čekáme, až to bude v systému“. Po 30min otravování si odchytu stejného technika a jdu s ním k autu znovu. Chvíli se kroutí, pak tabletem naskenuje kód auta a začne hrát divadlo, jak tam z nějakého zvláštního důvodu žádné nové poškození není napsané. Dělá si prdel?! Jsem si jistý, že při vrácení by nám byl dal všechna tato poškození, včetně poškození čelního skla, zaplatit. Je to s ním ještě chvíli těžké, nicméně nakonec odcházím s RUČNĚ (!!!) popsaným (a technickem podepsaným) předávacím dokumentem, který obsahuje všechna poškození vozidla a my s 90 minutovým zpožděním vyrážíme.
Lokální ústřice od místních
Naše hlavní destinace je písečná duna, nicméně cestou je Arcachon, oblast známá pro lovení ústřic. Chceme se co možná nejvíce vyhnout turistickým atrakcím, proto Bětka vytipovala přístav 10km od Arcachonu, kde má být několik degustačních restaurací přímo v přístavu. Přístav je příjemně zapadlé místo. Má dokonce malé informační centrum s muzeem o ústřicích (zjevně to tu s těmi ústřicemi myslí vážně) a jednou cestou skrz přístav, která končí v moři a která má po stranách celkem asi 6 degustačních restaurací, kde se servírují ústřice na velkých tácech, podává se k nim víno s chlebem a jsou celé stylizované do něčeho, co vůbec neladí s okolním prostředím. A pak je tam i jedna malá bouda s manželským párem, kde muž zrovna za boudou čistí ve speciální pračce čerstvé ústřice a manželka vedle vstupu do boudy u pěti krabic plných čerstvých ústřic, rozdělených podle velikosti na 1-5 (1 je největší), klábosí s Francouzi, kteří si k ní chodí objednávat ústřice. Tam se chceme podívat!
V okolních restauracích koupíte vždy nejméně 6 ústřic na stříbrném podnosu, přesto nám by stačilo méně na ochutnání. Ptáme se paní, jestli nám umí dát z krabice i třeba jen 2 ústřice, že všude jinde dají nejméně 6. Paní zjevně zaujalo, že jsme zašli k ní místo do restaurací okolo, a tak nám začíná povídat o jejich rodinné podniku starém více jak 100 let, o tom jak chovají ústřice stoprocentně přírodně v nedaleké zátoce, jak se mění chuť ústřice podle aktuálního ročního období, že oni nepodávají k ústřicím víno a chléb jako vedlejší restaurace, ale (naznačuje) naopak do všech restaurací (nejen) v okolí ústřice dodávají. Pak nám nabízí, že nám dá 6 ústřic ochutnat a dovoluje nám si sednout do přístavu na jejich lavičku se stolečkem, co tam mají pro sebe na pauzu. Dostáváme nakonec 7 čerstvých ústřic za naprosto směšnou cenu, s citronem a na obyčejném talířku, se slovy, že dvě nám nedá, protože to určitě stejně všechno sníme. Já sice fanda ústřic nejsem, přesto ta jedna, co jsem snědl, byla vážně dobrá. Bětka pojídá zbylých 6 a libuje si nad jejich příjemnou chutí. Pak už jedeme do Arcachonu pro svačinu a ve městě ani nezastavujeme, protože víme, že na hodnější lidi a lepší situaci zde s ústřicemi nenarazíme. Naopak se těšíme, že písečná duna je jen kousek.
Dune du Pilat
A opravdu, za 20 minut jsme u duny, která je vidět už z dálky a je opravdu veliká. Parkoviště je ale úplně plné a všude okolo je zóna se zákazem stání mimo vyhrazená parkoviště. Zkoušíme jet podél tříkilometrové duny dál s nadějí, že nás pustí na otočku do jednoho z kempů. Marně. Nakonec ale náhodou nacházíme několik volných parkovacích (a dokonce neplacených) parkovacích stání kousek od kempu, úplně na druhém konci duny. To je výhoda i nevýhoda zároveň. Na druhém konci sice nejsou tuny lidí, co se stejně jako my přišli na dunu jenom podívat, a tedy duna nevypadá jako mraveniště s hrozně velikými houfy mravenečků na vrchu, ale zase se musíme nějak vkrást do kempu, protože odjinud cesta na dunu nevede. Co se dá dělat. Vyvrácený kůl od plotu pomohl, kemp jsme rychle prošli a už jsme stáli před neskutečnou haldou písku. Resp. abych byl přesnější, tak před 60 000 000 kubickými metry písku.
Zpětně to hodnotím jako jednu z těch fakt nejzajímavějších přírodně vzniklých věcí co jsem viděl. Na fotce to sice vypadalo veliké, ale ve skutečnosti je pocit ještě daleko mocnější a místo daleko krásnější. O to pěknější, že oproti opravdové Sahaře se zde může člověk z vrchu duny rozběhnout a po tak 350m se bude válet v moři. S Bětkou jsme fotili paraglidisty, co chytali vítr na svazích duny, vyhrabali se na vrchol, dělali kraviny v písku co na placatém pískovišti nezvládneš, užívali si prostor a snažili si dunu co nejvíce zapamatovat. Bětka si pak ještě dala koupačku na úpatí duny a my již museli jet dál.
Čeká nás ještě auto-turistika cestou zpět do Bordeaux, kde to vezmeme záměrně obloukem přes jihovýchod, abychom projeli skrz oblast známou pro velký počet Chateau s přilehlémi vinicemi. Já si ještě zastavuji cestou u trati, abych si mohl vyfotit projíždějící TGV, ale pak už to mydlíme směrem na Creón, kde vidíme Chateau vedle Chateau, vinici vedle vinice. Není to tak impozantní a hmatatelný zážitek jako návštěva duny, ale oběma se nám moc líbí okolní prostředí a společně se zapadajícím sluncem zažíváme moc pěknou atmosféru.
Muzeum vína
Další den začínáme opět ranním výletem do autopůjčovny, tentokrát jen vrátit vůz. Noční můra se neděje, vrácení probíhá relativně dobře a dostáváme i písemné potvrzení, že se nenašlo žádné poškození na voze a tudíž dostaneme celou zálohu zpět. Dost dobrý výsledek vzhledem k ostatním hodnocením jiných lidí, co si zde auto půjčili. (Bohužel jsem si hodnocení na google maps přečetl až po půjčení vozidla, jinak bych si vybíral autopůjčovnu jinde). Pak se přesouváme do města a jdeme směr Cité du Vin, neboli dům vína, což je muzeum vína v Bordeaux, věnované jak historii vína, tak jeho aktuálním trendům. S Bětkou jsme stálé expozici muzea velkou váhu nedávali, zejména po zkušenostech s tak velkými a zajímavými muzei z Paříže, takže o to větší bylo překvapení, že jsme v muzeu strávili přinejmenším 4 hodiny a ještě jsme si byli v přilehlém obchodě s kvantem vína koupit další lahev pro nás domů. Expozice je pojatá dost inovátorským způsobem, kde každý návštěvník dostane telefon se sluchátky a u každého bodu si pomocí NFC tagu spouští audio (vizuální) obsah na telefonu a zároveň často spouští vizuální obsah v daném místě. To je skvělé, snad až na to, že občas přijdete k místu, kde je zrovna obsah již v půlce a po načtení tagu se dostanete do půlky příběhu, takže stejně musíte počkat na konec, oskenovat si tag znovu a druhou půlku poslouchat podruhé, již s kontextem první půlky. Muzeum návštěvníkovi představí historický příběh vína a jeho význam ve společnosti, stejně jako představí základní principy výroby vína, spolu se zajímavostmi závislými na konkrétních oblastech, kde se víno pěstuje. Zároveň se muzeum snaží ukázat, o čem je kultura vína nyní a jak k vínu přistupovat. Když jsme s Bětkou odcházeli, tak jsme litovali, že nemáme ještě více času, abychom šli na další možný program, který muzeum nabízí, a to degustaci vín, při které vám someliér ještě podrobněji vysvětluje, na co se při výběru a požití vína soustředit. My ale kvaltujeme do centra, protože si chceme prohlédnout katedrálu sv. Ondřeje v centru.
Po katedrále a večeři jsme měli naplánováno jít do místního kina, konkrétně Cinema Utopia, které je zajímavé tím, že jeden ze sálů je uvnitř kostela a místo oltáře má promítací plátno. Lístky jsme si koupili v kině již dříve, takže ještě sedíme kousek vedle na víně a nevíme, že za chvíli se tvrdě střetnou typické nátury narodů Čechů a Francouzů. Přicházíme do kina (typicky) o 5 minut později a sál je zamčený. Zkoušíme ostatní sály, kde se promítá, a ty zamčené nejsou. Přijde zaměstnankyně kina a začne (typicky) hudrovat, že jdeme pozdě a do kina již nemůžeme, protože bychom tím rušili ostatní diváky v kině. Přitom všichni tři dobře víme, že v tom sálu je zhasnuto a nikdo tam není. Nikdo to ale neřekne nahlas a když paní vidí, že by musela tohle svoje vymyšlený tajemství přiznat, tak raději uteče a běží nám vrátit peníze. Škoda, měli bychom promítání jenom pro sebe. Tak snad někdy příště. Ještě si tedy projdeme město a půjdeme.
Jelikož z Bordeaux vyjíždíme po poledni, tak poslední den trávíme jen relativně obyčejně spánkem, ve městě na jídle a nakupováním pohledů a jídla na cestu do Marseille.
A asi už ani nebude překvapení, že tohle celé nyní píšu ve vlaku na cestě do naší další destinace, tentokrát Marseille. Cesta je tentokrát celkem dlouhá a bez TGV, ale i tak dost pohodlná.
A o Marseille zase později. Tak čau!