Je to vlastně jedna z prvních otázek, kterou dostávám, když se s někým vidím po delší době: „A jak Vám to vlastně jde s Bětkou?“. A vždycky říkám, že jó, dobrý. Dál to ale tolik nerozebíráme, přestože je to je celkem tučný téma. Nastal čas to trochu pootřevřít, protože to může možná pomoct i někomu jinému.
V článku najdete jak Bětky, tak můj pohled na věc. Aby to bylo zábavné, bude článek koncipovaný jako série otázek, které si nezávisle položíme pro oba a pak na ně opět nezávisle odpovíme. Nejdřív ale trochu úvodu.
Je to prakticky už 10 měsíců 12 měsíců, co s Bětkou vedeme naše soužití na dálku. Je sice potřeba zmínit, že Bětka nezanedbatelnou část těchto deseti dvanácti měsíců prožila v ČR, jelikož si to tak Bětka přála a škola jí to dovolovala, avšak i bez těchto výletů jsme získali spoustu zkušeností, jak to na dálku funguje.
Donedávna jsme byli na stejné škole, často řešili stejné problémy. Chybí ti, že nyní každý fungujeme v úplně jiném světě myšlení?
Mikul: Jo, docela dost. Dokud v tom člověk žije, tak si toho nevšímá, ale to každodenní pojítko mezi námi dvěma je vlastně skvělý generátor na situace všeho druhu, ať už jde o cokoliv, a nejen u vztahu. Nyní si každá společná aktivita více či méně žádá dost nespontánní impulz. A já často těžko hledám motivaci do situací, které se na první pohled zdají jako „uměle vytvořené“, takže to mám o to horší. Ale snažím se na to myslet.
Bětka: Souhlasím s Mikulem. Nejvíc mi dokáže chybět takové to na pohled všední soužití, kdy si jeden čte noviny, hlasitě to komentuje, a hned se strhne debata. Vždycky mě zajímal Mikulův pohled na věci a situace, mimo jiné proto, že na svět zvládá koukat víc racionálně. I proto mu možná ze Skotska volám Xkrát denně – mimo jiné doplňuje právě můj nedostatek racionality.
Co se ti v denním fungování nejvíc změnilo bez toho druhého?
Mikul: Dost výrazně jsem se přeorientoval na školu. Dokud jsem byl s Bětkou ve stejném městě, jezdili jsme hodně v centru na kole, chodili do kaváren a podobně. A taky jsem se začal pravidelně objevovat doma. 🙂 Je to ale spíš shoda více okolností – té školy je více, takže by to ani nešlo všechno skloubit. No a v neposlední řadě jsem přestal jezdit na výlety do Lovosic! Těch je škoda, ty jsou fajn.
Bětka: Často mi chybí právě ta (mnohdy nevyžádaná) dávka racionality. S Mikulem pořád něco děláme, ale jakmile jsem sama, je pro mě jednoduché zamyslet se klidně na dvě hodiny a odplout myšlenkami často až příliš daleko. A samozřejmě mi chybí Řepy!
Vyjmenuj dvě pro tebe důležitá pozitiva, která vzešla ze vztahu na dálku.
Mikul: Člověk má na sebe hodně času. Můžu si dovolit celé odpoledne strávit nad úkoly či prací a nemusím se za ničím ohlížet. Upřímně mám problém najít nějaké druhé výrazné pozitivum. Ale jo, napadlo mě. Můžu jít chodit spát fakt pozdě a nikoho tím (Bětku) nebudu otravovat.
Bětka: Víc přemýšlím nad tím, co sama chci a potřebuju. Zároveň si můžu občas dopřát to dvouhodinové přemýšlení a nikoho neštve, že u toho ležím a neběžím zrovna maraton, haha. Ale hlavně si steskem vždycky připomenu, jak důležitý pro mě Mikoláš je.
A dvě negativa?
Mikul: Člověk má na sebe hodně času. A často by ho rád vyplnil nějakou společnou aktivitou s tím druhým, ale to zpravidla většinou nejde, pokud tam zrovna neletím.
Bětka: V noci je mi zima a bez Mikula po boku je pro mě těžší koukat na věci s takovým nadhledem a humorem.
V čem nyní vidíš největší těžiště našeho vztahu?
Bětka: Reálně téměř ve všem, co vidím, i když jsme spolu fyzicky. Největší těžiště je teď asi to, že se spolu dokážeme nenudit ani na dálku. Když si oba dva uděláme čas na hovor nebo si vyměníme maily, je to pro mě důkaz toho, že si zjevně stále máme co říct. Ale obecně těžišť máme fakt hodně.
Mikul: Souhlasím s Bětkou. Vlastně se nic moc podstatného nezměnilo. Stále je tam ten druhý, aby pobavil, naštval nebo uklidnil. Pragmaticky bych měl ale odpovědět, že těžiště vidím nyní jednoznačně ve videohovorech.
Co se naopak stává podle tebe „propadákem“ našeho vztahu?
Bětka: Myslím, že Mikul řekne, že moje časté telefonáty. „Vynucenost“ – ale podle mě to jinak nejde a i kdybych měla zavolat jen, abychom se spolu v tichu učili, srdéčko tiše zaplesá. Nicméně propadákem za mě je asi moje neustálé zvažování, zda se nemám vrátit domů, které musí Mikula dost štvát. A přitom mně akorát tak moc chybí!
Mikul: Asi snad ta úplně nejpovrchnější a nejsvrchnější vrstva vzájemného pochopení, kterou člověk přirozeně má, když je s nějakým jiným člověkem na blízku: Například když mám špatný den a nechce se mi mluvit, tak to Bětka pochopitelně neví a třeba se zrovna těší, jak si zavoláme, přitom kdyby ten den byla vedle mě, tak je jí všechno jasný a necháme si povídání na jindy. Každopádně já bych zrovna nejraději vůbec nemluvil… a tak nemluvím. A Bětka je tak zklamaná.
Mikulova poznámka: Hodilo by se říct, že můj „propadák“ se dějě i v obrácených rolích, ale já snad ještě nezažil situaci, kdy by Bětka nechtěla mluvit, resp. si volat, haha.
Připadá ti to horší / lepší v porovnání s tím, co sis představoval/a, než Bětka odletěla do Skotska poprvé?
Bětka: Já ani nevím, co jsem si představovala. Asi, že to bude emočně snazší než to občas je. A hodně jsem se bála toho, co to udělá s naším vztahem. Takže v mém zvládání této reality je to asi horší (což ale v závěru pouze implikuje, jak moc ráda Mikula mám), ale lepší v tom, že už věřím, že jsme schopni to ustát.
Mikul: No rozhodně jsem si to představoval horší. A vlastně z obou (svých) stran. Zaprvé jsem si myslel, že to rychle rupne a přestaneme se bavit / rozumět si. A zadruhé jsem si myslel, že bude pro mě hodně těžký si blízkého člověka na déle pouštět od těla. Ve skutečnosti mi ale stačí vědět nějaký pevný bod, kdy se má Bětka vrátit a jsem až chladnokrevně klidný.
Cokoliv, co by si chtěl/a dodat, doplnit nebo zmínit?
Bětka: Můj Had jsi 0 i 1500 kilometrů ode mě.
Mikul: Škoda, že do St.Andrews se nedá jet z MatFyzu na Erasmus+. A taky že je Skotsko tak daleko a nejezdí tam nějaké pěkné (a cenově dostupné) vlaky. Líbilo by se mi mít možnost sednout na vlak a dojet za Bětkou třeba na víkend, jako se dá jet například z Prahy do Berlína. To by bylo skvělý.
Ať už ale bude situace jakákoliv, nesmíme nikdy zapomínat, že nakonec VŠECHNO BUDE!
Ahoj, Mikul & Bětka.