Svoboda v křeči

Svoboda v křeči

Masáž nepomáhá.

Dny, kdy dívka běhala a tylové šatičky jí vlály za tělem, jsou pryč. Tehdy hladila motýlky, dokud z nich nesetřela všechnu barvu. Dávala jim napít a doufala, že jen spí. Že zavřeli očka. Že se jejich pestré barvy vrátí – že bledí nezůstanou navždy.

Dívka si špinila šaty hlínou, když sbírala měsíční jahůdky pod modřínem. Stávala se žirafou plnou teček od hlíny, modřin a pih. Ve špíně však vynikala její dětská čistota. Ve špíně bylo čistotě nejlíp.

Ta dívka byla svobodným živlem. Neznala meze, znala jen lásku k fauně a flóře; mrtvým motýlům a hlíně. Znala sousedy a sousedky, kterým půjčovala hračky. Znala smích a pláč v té nejzákladnější formě. Věděla, že “bebí” se zahojí. A věděla, že nemá času nazbyt; asi proto byla tak nespoutaná a letěla do všeho po hlavě.

Od téhle dívky se radost začala odvracet v momentě, kdy byla vhozena do kolektivu. Seděla v křeči u auta, když ji soused kopl do břicha. Schovávala se pod ním, když po ní vyjel schizofrenik. Brečla v něm, když si ji maminka vezla ze školy. A takhle se seznámila se světem.

Den co den nastávaly okamžiky, kdy jí srdíčko tlouklo jako o život. Šatičky už neměla zamazané od sbírání jahůdek. Ty šatičky teď byly “hnusný, tak jí je pojďme zamazat.” Dívka byla “moc čistá, tak jí pojďme nadávat.” Byla “divně chytrá, tak na ní pojďme plivat”. Dívka se krčila ve školní družině a doufala v pomoc vychovatelky. Vychovatelka přišla a místo pohlazení dívku seřvala, že svým odpůrcům nesahá ani po paty. A tak se dívka špatně naučila, co je to spravedlnost, a z jejích křídel se sám spouštěl barevný prach.

Dívka ale nebyla z cukru. Bolístky zamkla do sebe a v tu ránu byla z oceli. Snažila se bránit a prášek lepila zpět lepidlem z pampelišky. Milovala přírodu.

O pár let později byla z dívky slečna. Ta slečna se líbila. Už dávno se ale naučila, že její šaty jsou hnusné a ona je špatná. Bojoval v ní stud a její štíří povaha. Její světy se tloukly. Často po večerech bezmocně plakala, protože nevěděla, co si o sobě má myslet.

A tak se motýlek snažil vyrůst s křídlem nalomeným a prachem divně nalapeným. A stejně přicházeli lidé, kteří barevná křídla drhli drátěnkou.

Motýlkovo trápení se táhlo tak dlouho, že už z něj byl skoro motýl a on stále nemohl létat, jak polámaný byl. Snažil se si vsugerovat, že na oblohu nepatří – že být barevný zkrátka nebylo pro něj. Ležel bez sil na zemi a tak zoufale potřeboval, aby mu někdo dal napít, nebo ho pohřbil. Nikdo nepřišel.

Nikdo nepřišel, ale někdo přiletěl. Přiletěl motýl, který byl krásný, chápavý a v celku. A byl silný. Popadl bezvládného motýlka ze země a odletěl s ním do motýlčí nemocnice. A tak začala dlouhá cesta pro oba. Motýlek se začal zlepšovat, když zjistil, že polámaná křídla se dají spravit a prášek se časem vytvoří. Motýl se sice trochu znavil tíhou motýlka, ale zjistil, že našel kamaráda. A tak se ti dva rozhodli, že tu budou pro sebe.

Motýlek ještě nemá plně zpátky svou barevnost a jeho křídla se stále hojí. Už ale opět ví, co je to spravedlnost, láska a radost. A ví, že jednou se jeho svoboda zvládne z křeče vymanit.

Děkuju ti, motýle.