Je to hrozně dlouho, co jsem tu nic nenapsal. A protože mi to k mému potěšení začalo moje okolí vyčítat, zkusím na tom zapracovat. A odrazím se od toho největšího, co se za poslední dobu stalo.

Poslední čtyři měsíce jsou pro mě největší, resp. nejrychlejší, změnou mého stylu všedních dní, co jsem kdy zažil. Jiný domov, jiné město, jiný stát, jiná škola a jiný jazyk. S Bětkou jsme se přestěhovali do Londýna.

Před rokem a půl bych tomu ještě nevěřil. Poté, co jsem úspěšně zakončil bakalářské studium s nejlepší možnou známkou ze státnic, jsem zjistil, že ten výsledek mě kvalifikuje k podání přihlášky na nejprestižnější školy v Británii, tudíž prakticky na jedny z nejprestižnějších škol na světě vůbec. To zní skvěle, ne? Jenže mně se Británie hrozně nelíbila a byl jsem přesvědčený, že do Británie nikdy nepojedu – natolik, že jsem ani s Bětkou tehdy při začínajícím covidu nejel na otočku do UK pro svůj „pre-sattled“ status, který by mi zlevnil studium na půlku, vyřešil víza a obecně zajistil lepší podmínky pro žití v UK.

Jenže Bětka se do Prahy ze Skotska ještě vracet nechtěla a mě se to čím dál tím více jevilo jako skvělá výzva. Nechal jsem to přes léto po státnicích uležet a v září 2024 jsem už věděl, že do toho zkusím jít. Povedlo se mi zajistit financování školného a zároveň jsem ve své tehdejší práci dostával signály, že pokud bych se na některou ze škol dostal, mohl bych začít pracovat na full-time a za lepší plat.

Plán byl jednoduchý – napsat motivák, požádat vedoucího bakalářky a profesora na MFF o doporučení, vycepovat svoje CV, urovnat si Github, poslat přihlášky, čekat na vyjádření, pokud dopadne pozitivně – pozastavit Mgr. studium na MFF, nastoupit full-time do práce, půl-roku se těšit, hledat bydlení v UK a finálně se přestěhovat – pokud negativně, tak zůstat na Mgr. v Praze. Vlastně úplně jednoduchý plán…

Přihlásil jsem se do Edinburghu, na UCL a na Imperial College. V tomhle pořadí jsem zároveň očekával obtížnost se na školu dostat. Edi nejlehčí, Imperial nejtěžší, přestože tohle rozdělení je docela k smíchu, všechny tři pro mě tou dobou byly pomyslně nedosažitelné akademické vrcholy. Bylo proto úplně šílený v únoru dostat jako první nabídku z Imperialu, pak i z UCL a nakonec odmítnutí z Edinburghu, úplně obráceně než jsem si představoval… Byl čas slavit.

Jenže po krátké euforické epizodě přišla realita byrokratického pekla, kdy Imperial začal mít potíže s vlastní definicí českého ekvivalentu “first-class honours degree” (“Opravdu nám stačí, když student má jedničku ze státnic a obhajoby?”). Chvíli to vypadalo, že mi mou nabídku stáhnou, nakonec se mi ale povedlo, po zkontaktování ředitelky přijímacích řízení, celou situaci uvést na pravou míru a moje nabídka už byla bezpodmínečná. Zároveň jsme měli štěstí i s ubytováním – přibližně v červnu jsme už měli podepsanou nájemní smlouvu, což je samo o sobě štěstí, jenže jsme ji podepsali v Praze v kavárně s naším kamarádem z Prahy. A to je mega štěstí. Bez bláznivého předhánění s ostatními zájemci a za fér cenu. No a později se ukáže jako štěstí i to, že jsme se v tom bytě sešli právě my tři – Bětka, Šimon a já, protože se z toho stane vynikající “household” / domácnost.

Na začátku dubna (nebyl to apríl) už bylo všechno okolo studia jasné a zbývalo jenom začít na max. pracovat ve Wood & Company, kde jsem předtím pracoval už dva roky jako Junior / Medior C# Developer, abych si vydělal na dost drahý život v Londýně. Stal se ze mě proto Development Consultant, začal jsem pracovat na plný úvazek a měl jsem možnost okusit i tenhle pracovní (dospělý) svět. Nebylo to špatný – je u toho těžší dělat velké výlety, naopak je snažší si užívat krásy všedních dní. Narozdíl od školy, kde mi úkoly a povinnosti přijdou všudypřítomné, jsem v práci mohl zaklapnout notebook a hlava byla čistá.

Přesto jsem po půl roce cítil, že mi učení se nesmírně chybí a že je to právě univerzita, kde se mi nejvíc otevírají obzory a kde se nejvíc, prozatím, naučím.

Tím se dostáváme do září. Tu nutnou omáčku o tom, jak jsem se do Londýna dostal, už máme za sebou. A o tom, jaké je to tam je z pohledu kluka, co do 23 let bydlel s rodiči na sídlišti v Praze, napíšu příště.